Blížící se k@brioakce |
|
Prostě setkání kabrioletů u Semil (za 65 dnů) Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 135 dnů) Brno - ukončení sezóny (za 171 dnů)
|
|
Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
více informací... [27.10.2014] --------------------------------------------------------------- Shrnutí kabriosezóny 2014 Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014] --------------------------------------------------------------- Ukončení sezóny v Brně Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
K@briofóóór |
Baví se dvě blondýnky na letišti:"Já nechápu, jak můžou ty teroristi tak velký letadlo vůbec unést." "Ty si ale kráva! Vždyť oni ho neunášej na zemi, ale ve vzduchu, když je tááákhle malinký!" |
|
|
Clanek
...jen tak - 3 dny Německem a Rakouskem...
Bylo hezky, pár dní před vypuknutím dvouměsíční turistické šílenosti zvané „prázdniny“, na silnicích panoval ještě relativní klid, proto jsme se rozhodli, že se na pár dní podíváme zase někam pryč od všedních problémů. Takže jsem
provedl běžnou předcestovní údržbu našeho mazla bez střechy – černého Forda Escorta Cabrio z 90 roku (spočívající v kontrole stavu oleje, vody, dofouknutí pneu a dotankování plné nádrže :-), má druhá polovička zabalila pár věcí a mohlo se vyrazit.Neměli jsme předem naplánovanou žádnou přesnou trasu, měl jsem jen tak v
hlavě „uloženo“ pár zajímavých míst kam bychom se při troše dobré vůle mohli
podívat – takže jsme vyrazili vlastně na takové malé dobrodružství...
Pohodově jsme tedy naházeli věci do auta, stáhli střechu a zhruba dvě hoďky
před polednem konečně vyrazili směrem na Plzeň. Na D5 jsme u Rudné ještě „pozdně
posnídali u strýčka Meca (Donalda) a s pohledem neustále kontrolujícím celkem
zamračenou oblohu pokračovali dál. Když jsme minuli Plzeň a odbočili směrem na
Domažlice, mraky pomalu zmizely a vysvitlo plnohodnotné slunce, které nás
následující 3 dny už neopustilo. Tentokrát jsme obtěžovali naše „strážce hranic“
na přechodu Folmava, a ani tentokrát jsme neprojeli bez „stupidní kontroly“,
která měla podle slibů našich státních představitelů před volbami do EU, po
našem vstupu odpadnout – bohužel, asi se někde stala chyba...
Do německého městečka Cham je to pár kilometrů, a odtud už vede „turistická
silnice“ (označení podle našeho Euroatlasu který nás provází při každé cestě)
přes Nationalpark Bayerische Wald až do Passau. Je to opravdu příjemné svezení
po lehce zatáčkovité silnici, kde je kolem neustále na co koukat (ať už na
kolemjedoucí auta, nebo na přírodu).
Z Passau pak naše trasa vedla směrem na Simbach až do městečka Burghausen, kde
jsme něco před šestou odpoledne zastavili na malý odpočinek.
Burghausen je, jak jsme následně zjistili, příjemné místo pro krátkou podvečerní
procházku. Je tam totiž nádherná stará část města nad kterou se majestátně tyčí
hrad, s průzračně zelenou řekou protékající hned kolem historického náměstí –
takže vřele doporučuji k návštěvě, stojí to opravdu za to.
Asi po hodině ale vyrážíme dál, míjíme nedaleký rakouský Salzburg a přes Bad
Reichenhall a Berchtesgaden konečně těsně před soumrakem zastavujeme v městečku
Konigs na břehu jezera Konigssee. V kempu kde jsme se chtěli ubytovat je,
bohužel, recepce už zavřená, proto následujeme chvilku před námi dorazivší
holanďany a stavíme stan hned vedle nich i bez svolení majitelů kempu (když už
nepracují, tak mají holt smůlu). Bez problémů pak využíváme skvěle vybavené
zázemí kempu (sprchy, toalety, prostě všechno co si člověk po celodenní štrece
může přát) a zhruba hoďku před půlnocí usínáme.
Po ranní hygieně, sbalení stanu a spacáků a následném zjištění, že v recepci
stále ještě nikdo nepracuje, tedy bez zaplacení (ale i bez výčitek) odjíždíme
asi v půl osmé k nedalekému jezeru. Tam opět bez zaplacení vstupného (pokladny
jsou ještě prázdné) vjíždíme na obrovské parkoviště, kde si vybíráme místo (až
budeme odjíždět, bude celé parkoviště plné a o nějakém vybírání místa si budou
moci lidé kteří zrovna přijedou jen nechat zdát) ve stínu obrovského balvanu
vysokého tak 10m a porostlého borovicemi parkujeme. Po cestě, kterou lemují
teprve pomalu otevírající se obchody pro turisty, pěšky zanedlouho dorážíme až k
nejvýše položenému jezeru v Německu (a podle některých zdrojů i k
nejkrásnějšímu) – Konigssee, které leží na úpatí strmé hory Watzmann a z druhé
strany je ohraničeno vrcholkem Jenner. První dojem je úchvatný, protože to co
uvidíte na první pohled připomíná kýčovité pohledy z Alp – modré nebe, skalnaté
vrcholky, pod kterými se leskne průzračná hladina jezera… no, musí se to vidět.
Takže si kupujeme plavební lístky na okružní plavbu po jezeře (tuším že za 12
Eur na osobu) a ještě na poloprázdném prvním plavidle tohoto dne hned vyrážíme.
Pokud na tohle místo někdo dorazíte, určitě si nenechte vyhlídkovou plavbu ujít.
Trvá skoro dvě hodiny, ale stojí opravdu za to. Po návratu z plavby si ještě
projdeme krámky, něco málo utratíme a už autem se přesouváme dál, do nedaleko
ležícího a nechvalně proslulého Obersalzbergu.
Komu tenhle název nic neříká,
přidám ještě pár jmen: Berghof, Eagle´s Nest, Kehlsteinhaus, Orli hnízdo… Pokud
někoho stále nic nenapadá ani při těchto názvech, zkusím to ještě jednou. Jedná
se o oblast, kterou si během svého života velmi oblíbil „pan Hitler“ a jeho
posluhovači tu neváhali bez váhání vystavět vše, o čem se jen zmínil. Takže tu
vzniklo několik velice zajímavých staveb, které stojí za shlédnutí. Pár
podrobnějších informací a fotografií se dá shlédnout třeba na následujících
několika stránkách:
www.thirdreichruins.com/berghof.htm
www.thirdreichruins.com/kehlsteinhaus.htm
Cesta k parkovišti, kde se nachází restaurace a něco jako muzeum vede
silničkou s 24% stoupáním, takže pozor! Po zaparkování se rozhodujeme, že se
podíváme až nahoru na Kehlsteinhaus. Dostat se tom dá několika způsoby. Buď se
necháte vyvézt od parkoviště autobusem pár set metrů pod vrchol, kde projdete
dlouhým tunelem do nitra hory k výtahu, který vás vyveze přímo do vyhlídkové
chaty na vrcholu (přesně tak jak to dělával i původní majitel – podotýkám, že
vše je dobové a velmi luxusní), a nebo celou tuhle trasu vyšlápnete po jiné
cestě pěšky, hezky až nahoru.
My jsme se rozhodli pro cestu autobusem. Zpáteční
jízdenky stály asi 14 Eur na osobu a v této ceně je započítán i poplatek za
použití výtahu. Pokud by jste si vyšlápli pěšky těsně pod vrchol a chtěli se
svézt pouze výtahem zaplatili by jste myslím 7 Eur, ale protože tam po nás nikdo
nechtěl vidět lístek, možná by se to dalo provést i zadarmo.
Cesta autobusem je samozřejmě doplněna výkladem o historii stavby v několika
jazycích, nádherným výhledem do údolí, a trvá zhruba čtvrthodinku. Když
vystoupíte z autobusu, stojíte hned vedle zdobeného portálu vstupu do tunelu.
Podle srovnávacích fotografií na
www.thirdreichruins.com/kehlsteinhaus.htm je všechno přesně tak jako před 65 lety. Dál pokračujeme pěšky vlhkým spoře
osvětleným tunelem (původně byl prý vysoušen teplým vzduchem a auto s majitelem
vjíždělo až do tunelu) do nitra hory, kde v mramorem obložené kruhové čekárně
chvilku čekáme než přijede výtah.
Po otevření dveří výtahu tak pro 30 lidí koukám jako vrána na leštěný zlatě
zbarvený historický interiér výtahu se zelenými polstrovanými lavicemi (které
však byli částečně vyjmuté)
Ten nás bezhlučně dopravil přímo do Orlího hnízda. Z výtahu se vystoupí přímo
do haly, odkud je možné jít do restaurace (která původně sloužila jako obývací
pokoj majitele) a nebo ven na vrchol hory Kehlstein, odkud je nádherný výhled po
okolí - při dobré viditelnosti je prý vidět až do Salzburgu. Nahoře jsme se
trochu občerstvili, pokochali se nádhernou scenérií a pomalu se vydali na cestu
dolů. Protože se autobusy pohybují po úzké cestě pouze jednosměrně (buď pouze
nahoru, nebo pouze dolů), chvíli jsme strávili i na terase před vchodem do
tunelu, odkud je také krásný výhled a po chvíli jsme už byli na cestě dolů.
Na parkovišti u auta jsme se rozhodli, že další část našeho výletu bude (i díky
krásnému počasí) probíhat v oblasti Rakouských jezer nedaleko od Salzburgu. Jako
první nás tedy očekávalo jezero Hallstattersee. K němu jsme se dostali po
nádherné „okresce“ vedoucí přes Golling, Gosau až do Hallstattu, kde jsme asi
kilometr od tohoto městečka na odpočívadle opět zastavili. Co mě asi nikdy
nepřestane udivovat je zázemí na Rakouských odpočívadlech.I tady dost daleko od
města byly funkční a hlavně čisté toalety s tekoucí vodou, sprcha na břehu s
vybudovaným vstupem do jezera, a samozřejmě stolky s lavicemi pro příjemné
posezení. V krásném prostředí na břehu jezera jsme strávili celé odpoledne.
Nedaleko Hallstattu jsou ledové jeskyně, ale než jsme se odhodlali k odjezdu
bylo už dost hodin, takže jsme jejich návštěvu odložili na neurčito a vydali se
směrem na Bad Ausse po silničce s 23% stoupáním a zatáčkou za zatáčkou. Dál po „Osterreichische
Romantik strasse“ směrem na Bad Ischl k jezeru Wolfgangsee, kam jsme dorazili
před devátou večerní. V kempu se opakovala situace z minulého večera (zavřená
recepce…) takže jsme v klidu postavili stan, využili zázemí kempu a upadli do
„bezvědomí“.
Ráno jsme opět stihli zabalit věci než recepce otevřela (nebyl v tom úmysl,
opravdu bych rád zaplatil, ale když nepočítají s aktivními cestujícími turisty,
kteří jejich zem projíždí aby ji poznali, místo aby jako třeba holanďané trávili
měsíc na jednom místě, mají prostě smůlu…) a hurá na cestu. Od Wolfgangsee jsme
jeli pohodovku směrem na Mondsee po klikaté silnici vedoucí bezprostředně po
břehu jezera. Dál následoval nádherný objezd Attersee, kde jsme vzhledem k
počasí opět zastavili na jednom z mnoha odpočívadel na břehu a strávili na pláži
pár relaxačních chvil. Attersee jsme s přestávkami objeli od Unterachu až po
Weisenbach, což znamená skoro celé. Tam jsme se na chvilku odchýlili od vody a
vydali se zase trochu do hor, pouze však proto abychom dorazili k poslednímu
jezeru – Traunsee. V Ebensee jsem poprvé mimo republiku dotankoval a to pouhých
14 litříků, což nám bez problémů stačilo až do čech. V malém a příjemném
městečku Traunkirchen, ležícího přímo na břehu Traunsee jsme opět stavěli
abychom si dali něco malého (dokonce s českou obsluhou).
Chvilku jsme strávili i
na břehu v obležení páru divokých kachen (které ovšem byly víc ochočené než
pravé kachny domácí). Vyzuzali na mě skoro půl oplatkového kornoutu od zmrzliny
(tu jsem jim nedal a uhájil jsem ji (!!!) ) .Po malé procházce městem jsme
popojeli opět o několik kilometrů dál, a kus před Gmundenem jsme před zpáteční
cestou naposledy zastavili na břehu jezera k malému odpočinku.
Jak jsem zjistil, hodně lidí to tu praktikuje podobně jako my tak, že přijedou
na odpočívadlo, zastaví, chvilku pobudou, vykoupají se a následně jedou zase o
kus dál. A je jedno, zda jedou na kole, na motorce nebo autem.
V předvečer jsme se konečně rozhodli, že nastal čas vyrazit pomalu domů. Takže
kolem Gmundenu jsme to vzali směrem na Wels, odtud na Aschach a po „Nibelungenstrasse“
podle Dunaje až do Passau. Po téhle krásné silnici kopírující v údolí řeku Dunaj
jsme to sypali to povolené „kilčo“ v patách bílého jedničkového Golfu cabrio,
který se před námi znenadání objevil. Passau jsme projeli bez problémů, hranice
Rakousko-Německo jsme ani nezaznamenali a tentokrát jsme jeli směrem na přechod
Strážný. Na hranicích mne opět nezklamali, protože tentokrát pro změnu německý
celník, pouštící všechny vozy s německou spz. bez zastavení mávnutím ruky, po
mě požadoval kromě cestovních dokladů dokonce i „techničák“. Měl jsem sto chutí
mu odvětit, že „techničák“ nemám, že mám pouze „osvědčení o registraci“ (jak by
se na to asi tvářil), ale nakonec jsem mu ho beze spěchu pomalu dal (než člověk
najde v autě dokladovku, chvilku to trvá, stejně tak vyjmutí ho z pouzdra…). Po
jeho vrácení jsem si ho v klidu zase uložil do dokladů a než jsem od okénka
odjížděl byla za mnou celkem slušná fronta. Celkem mě to „postavení rovných a
rovnějších“ v EU začíná štvát. Proč při přejezdech přechodů mezi ostatními
zeměmi (třeba AUT, D, I, FR…) člověk ani nezaznamená, že je v jiné zemi, ale u
nás (ačkoliv máme všude okolo země EU) se prakticky nic nezměnilo? Neříká se
tomu náhodou „umělá zaměstnanost“ (celníků a policistů)? No nic…Takže pak už jen
projet Strakonice, u Příbrami se dostat na (rádoby)dálnici, projet Prahu a za
chvilku, něco před desátou večer parkujeme před barákem.
Náš „postarší kabrík“ opět nezklamal a bez jediného problému nás dovezl domů.
Nebylo to nic dramatického, za 3 dny jsme ujeli něco málo přes 1000 km a myslím
si, že to stálo za to. Sice jsme měli na letošek naplánováno, že vyrazíme do
Anglie, ale protože se nám to nějak nedaří skloubit, patrně tenhle delší výlet
přesuneme opět na příští rok. A co tedy dáme ještě letos? „uvidíme, uvidíme,
uvidíme, uvidíme“...

Trasa |

Trasa - detail |

Bayerische Wald |

Burghausen |

Konigsee kemp |

Konigsee parkoviště |

Konigsee |

Kehlsteinhaus - (Orlí hnízdo) |

Kehlsteinhaus - cesta |

Kelsteinhaus - vchod |

Kehlsteinhaus - tunel |

Halstattersee |

za Hallstatem |

před BadAusse |

kemp Wolfgangsee |

Mondsee |

Attersee |

před Ebensee |

Traunkirchen |

Ebensee |
28.01.2006 Petr
Průměrná známka: 3 Celkem hodnotilo: 2556 | Hodnocení článku: nejlepší [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 ] nejhorší |  |
|