| Blížící se k@brioakce |
|
Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 63 dnů)
Brno - ukončení sezóny (za 99 dnů)
|
|
| Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO
Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
 více informací... [27.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Shrnutí kabriosezóny 2014
Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Ukončení sezóny v Brně
Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
| K@briofóóór |
|
Letadlo. Veliké dopravní letadlo. Boeing 747 Jumbo Jet. Plné lidí - všichni nastoupeni, uvelebují se v sedačkách. U zadních dveří se spustil nějaký povyk a uličkou mezi cestujícími kráčí do pilotní kabiny první pilot. Černé brýle na očích, bílou hůlkou oťukává cestu. Za ním druhý pilot - taktéž s černými brýlemi, s hůlkou a se slepeckým psem. Cestující koukají jak ve snu - to bude nějaký fór, ne? BzzzzzzzZZZZZZZZZZZZZ.... nabíhají motory, letadlo se dává do pohybu. Cestující znervózněli - to nás skutečně povezou ti dva!? Letadlo zrychluje, cestující přilepení do sedaček, strachy ani nedutají. Letadlo jede ještě rychleji, už by mělo být ve vzduchu, blíží se konec ranveje! První cestující nevydrželi a začali ječet, během vteřiny už ječí všichni v letadle. V ten moment se letadlo prudce zvedne, všichni mají žaludky až v kalhotách, slabší nátury sahají po pytlících... a v pilotní kabině povídá jeden pilot druhému: "Kolego, mám obavy, že jednoho dne nezačnou ti vzadu ječet včas a všichni se tady zabijeme." |
|
|
Bleskovka
Naše první cesta bez střechy
Cabrio jsme koupili na podzim, v době plískanic a chladných dní. Celá rodina jsme si ho hned zamilovali, syn je na něm dokonce citově závislý. Všichni jsme se tudíž těšili na jarní sluníčko, až stáhneme střechu a užijeme si jízdu s větrem ve vlasech aniž bychom nastydli.
První jízda se nám povedla ještě v listopadu, za jednoho příjemně teplého dne. Vzala jsem děti a jeli jsme nakupovat. Střecha zatažená, pro jistotu. Neměla jsem odvahu parkovat otevřené auto v okresním městě. Prosby dětí nepomohly.
Na poslední zastávce, kdy jsme naplnili prostorný kufr nákupem v hypermarketu a nádrž benzínem, se děti konečně dočkaly. Každé se vrhlo na jednu jistící páčku a bum, dostala jsem ránu do brýlí takovou, že tekla krev. Po chvíli jsem se vzpamatovala, konečně stáhla střechu a koukla na zadní sedadla. Bylo tam hodně věcí, ty lehčí jsme raději uklidili do kufru, ostatní nechali ležet. A hurá na dálnici! Byl to úžasný zážitek, nikdy před tím jsme něco takového nezažili! Nadšení mě začalo opouštět kolem rychlosti 100 km za hodinu, když jsem přestávala vidět na cestu. A ve stotřiceti jsem měla své dlouhé vlasy úplně jinde než obvykle, hlavně před obličejem. A to jsme ani neměli stažená boční okénka! Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak se autem vznáší cosi bílého, a sakra, neuklidili jsme důležité papíry… Brzdy, zastavila jsem na krajnici a po prohlídce lejster a zjištění škod jsem hledala viníka. Naštvaná jsem vyslala obě děti zpátky, aby prohledaly okolí dálnice a přinesly, co uletělo neznámo kam. Samosřejmě se nic nenašlo, jen jsem se o ně celou dobu bála. Radši jsme vyrazili na cestu domů.
Dcera pak schovala svou blonďatou hřívu do kapuce mikiny a já korigovala poletující vlasy rukou. Dál už bylo všechno ok, až na to rozčesávání neskutečně zamotaných vlasů. 11.06.2007
Dáša (manželka kabrioleťáka 742)
|
