Inspirováni rychlou návštěvou jednoho slovinského přímořského městečka během naší dovolené před několika lety jsme se rozhodli poodhalit krásy této země důkladně. A tak jsme si naplánovali naší letní dovolenou formou motoristického puťáku s cílem projet celou zemi, což při její „velikosti“ není problém...
Ovšem
vraťme se o kousek zpět nejen v čase, ale i v prostoru, do sousedního Rakouska.
Když jsme plánovali cestovní itinerář, vymyslela jsem si malé zpestření ve formě
návštěvy Minimundusu – parku zmenšenin významných světových staveb, který se
nachází na kraji Klagenfurtu, téměř na břehu Wörther See. A tak jsme se vydali
pohodovou jízdou přes rakouské alpské vrcholy směrem na jih. Po cestě jsme
neodolali nabídce jedné z vysokohorských restaurace, a tak jsme si výborně
pochutnali na „Pfandlu“ ve vesnici Hohen Tauern ve výšce 1666 m.n.m..
Po
zdlouhavém hledání vhodného přenocování ve městečku Klagenfurt, jsme se nakonec
ubytovali v zájezdním hostinci na okraji města v pokojíčku 0m2, kde 99% místa
zabírala postel, a vyrazili do centra. Ačkoliv byla sobota, ve městě bylo
liduprázdno a kromě několika kaváren zavřeno. A tak jsme si dali zmrzlinu,
pokochali se architekturou, …. A když už jsme se vydávali zpět k autu, přepadl
nás nějaký cizinec dotazem, zda ten drak za námi, je „TEN drak“, a tak jsme se
začali fotit navzájem a vysvětlovat si, že je to nejdůležitější artefakt celého
Kalgenfurtu (mají ho i ve znaku, na chodnících, na kanálech ...... stačí si jen
všimnout).

Druhý
den jsme se vydali do vytouženého Minimundusu a já jsem se během vteřiny vrátila
ve vzpomínkách do dětských let a musela jsem se vyfotit se zmenšeninou Taj
Mahalu, tak jako před mnoha lety :-), a pak taky s oblíbenou Čínskou zdí, zámkem
Neuschwanstein, vídeňským zámkem Belveder, Eifellovou (Petřínskou) věží a
samozřejmě se Staroměstskou radnicí ...
Zatímco Jeník si pouštěl vláčky, nakládal lodičky a rozhýbal lanovku

Když
jsme se dostatečně vyřádili, vyrazili jsme do hor, abychom překonali vysoko
položený hraniční přechod Würzenpass a tak se dostali do pověstných Slovinských
Alp plných romantických vyhlídek, prudkých zákrut a nespočetného množství krav …
Krásnou
projížďkou jsme se dopravili do horského městečka Kranjska Gora, které připomíná
náš Špindlerův mlýn nebo Pec pod Sněžkou. Prošli jsme se centrem města,
navštívili jsme lidové muzeum v Liznjekově Hiše...
Po výborném pokecu s panem domácím, jsme se vydali zpět k autu a hurá do hor,
konkrétně do průsmyku Vršič, cestou jsme se zastavili u Ruského kostelíka,
vytlačili málem několik žen řidiček z vozovky a nakonec jsme zastavili v
mracích. Rázem jsem zjistila, že jsem poněkud podcenila teplotní podmínky v
horách a honem jsem lovila kalhoty a jiné propriety, abych neumrzla...
Dali
jsme si lehkou tématickou sváču v podobě Horalky a zase jsme sjeli do nížin,
abychom vyzkoušeli vodu v jezeře Jasna, v jehož čele je tradiční socha kamzíka.
Voda byla pekelně studená, ale nádherně průzračná. Nedalo nám to a alespoň jsme
smočili nožky a pak jsme se vyhřáli v autě.
Poněvadž
je Slovinsko země malá, mohli jsme ještě tentýž večer dojet až do lázeňského
městečka Bled, které je známé svým stejnojmenným horským jezerem s malebným
kostelíkem na ostrůvku uprostřed a hrdě se tyčícím hradem na skále nad
jezerem...
Druhý
den jsme vyrazili k nedalekému jezeru Bohinj, od nějž jsme vystoupali k vodopádu
Savica, kde jsme bojovali s výpravou italských turistů ,které jsme od toho dne
dostali alergii a jejich přítomnost naprosto všude nás nejednou rozlítila ...
A
tak jsme se zajeli pokochat ještě klidnou hladinou jezera Bohinj, kde jsme
nasbírali mamince pamětní kamínky. Také jsme se rozhodli si prohlédnout místní
kostelík, když už jsme zaparkovali na místě vyhrazeném jeho návštěvníkům... :-)
Po
cestě zpátky do městečka Bled jsme se vydali hledat skanzen lidových staveb. Asi
jsme ho našli, kdoví, každopádně vesnice byla krásná ….Zejména tedy sušáky sena
zvané toplar, které naleznete i v centru větších měst a vůbec všude, kde byste
je nehledali.
Odpoledne jsme se rozhodli, že i přes deštivé počasí, se vydáme na procházku k
jezeru Bled a na hrad Blejski grad. Na hrad jsme sice celí mokří došli, ale
nedostali jsme se ani na nádvoří, poněvadž i studentské vstupné bylo neúnosné. A
tak jsme se rozhlédli z hradeb a nějakou zkratkou, ze které se vyklubala prima
cestička skrz domečky a uličky města, jsme došli až k jezeru. Na břehu jezera se
páslo ptactvo všeho druhu, zejména to vodní. Domů jsme se ještě stavili na
pokopališči, abychom opravdu nic neopomněli...
Na
radu rodičů jsme si následující den udělali výlet do soutěsky Vintgar. Naštěstí
jsme dorazili brzy dopoledne, a tak jsme davy turistů (zejména těch italských)
míjeli až při cestě zpátky. Díky tomu jsme se mohli nerušeně kochat
šplouchajícím tokem, poflakujícími se pstruhy, nádhernou duhou nad vodopádem a
vůbec celým prostředím.
Po
ochlazení v soutěsce jsme si ještě zajeli na návštěvu městečka Radovljica, kde
jsme navštívili vyhlášené včelařské muzeum a prošli jsme si centrum, kde nebyla
ani noha, ani otevřená putyka, a tak jsme hladoví přejeli do vsi plné hamrů
Kropa, kde se po dlouhá století vyráběly převážně hřebíky. Tady jsme se konečně
najedli v místní hospůdce, kde cizince asi viděli poprvé v životě, a konečně
jsme ochutnali vyhlášené štrukli. S plným bříškem jsme absolvovali návštěvu
kovářského muzea, kde se Jeník nadšeně pustil do prohlížení hřebíků, kladiv,
kovadlin a jiného haraburdí. Ovšem překvapivě naše prohlídka začala předvedením
vzácné hrací skříně z Prahy :-)
Večer
jsme si otevřeli vínko v našem neskromném příbytku a kochali jsme se pohledem na
Triglav – nejvyšší horu Slovinska, významný státní symbol, cíl všech vlastenecky
založených Slovinců. A šli jsme brzy spinkat, neb nás čekal velký přesun s
pracovním názve „Kulový blesk“ ...
Naše
ráno začalo velmi pozitivním zjištěním, že jsme si při sjednávání ubytování
špatně rozuměli a skutečná cena je nižší, než jsme očekávali, a tak jsme vyjeli
směr Ljubljana o pár euro „bohatší“. Odhodlali jsme se, že po cestě navštívíme
několik zajímavých měst a začali jsme rovnou v Kranj. Protože to vypadalo, že se
blíží vichřice hrozící zkázou světa, vyprázdnilo se město téměř dokonale a venku
jsme zbyli jen my a partička německých turistů. A tak jsme si nerušeně prohlédli
malebné náměstí, kostel a náměstí se sochou známého básníka France Prešerena (na
nějž je nějaká ta vzpomínka snad v každé slovinské díře), a také jsme se
pokochali architekturou Josipa Plečnika, který zde zasáhl do podoby místní kašny
a schodů a vůbec do okolí malého kostelíka nedaleko centra. Po krátké procházce
jsme došli na okraj města zvaného Pungert, kde se nachází středověká strážní věž
nad vinicemi a kam lidé utíkali před požárem ve městě nebo v době horších časů.
V období morové epidemie v 15.století zde byl vybudován kostelík sloužící
ochraně před nemocí. Po cestě k autu jsme si nedaleko bývalého mýtného domku
dali konečně pověstný zákusem Kremšnitu ... pochoutku nad pochoutky :-)
Poté
jsme se poklidnou jízdou vydali do městečka Škofja Loka, kterému vévodí
starobylý Loški grad, kam jsme samozřejmě museli vyšplhat, ačkoliv bylo skoro
jasné, že dovnitř stejně nepůjdeme, protože slovinským zvykem je mít hrady a
zámky naplněny sbírkami krajských muzeí a podobně. A tak i tady jsme zase brzy
sešli do podhradí, které je rozděleno na část zrekonstruovanou a tedy populární
a živou zvanou Mestni trg a část zašlou přeplněnou auty, protože skrz ní vede
hlavní tah městem, zvanou Spodnji trg. Nám se ale ta opomenutá část města zdála
mnohem malebnější a přitažlivější.
Protože
jsme se rozhodli, že se pořádně nadlábneme až v Lublani, vyrazili jsme hladoví
dále. A to jsme neměli dělat, protože typickým rysem slovinských větších měst je
absolutní nedostatek anebo dokonalá skrytost ubytovacích kapacit, a tak jsme si
vesele objeli město, procpali se zácpami, asi milionkrát se otáčeli a couvali,
až jsme vyjeli za město, že najdeme něco tam. Ó, jak jsme se zmýlili... Postupně
jsme dojeli až daleko za město a rozhodli jsme se, že bude jednodušší dojet až
do Kamniku, kam jsme chtěli vyrazit na výlet po prohlídce Lublaně. Tady jsme
nakonec ubytování našli v malém hotelu pro mládež, kde jsme získali podkrovní
špeluňku s romantickým výhledem na hlavní silnici, kterou ráno kopali... Ačkoliv
v přízemí hotelu byla čínská restaurace, rozhodli jsme se kručení zahnat
sušenkou s tím, že se najíme ve městě. A tak jsme narazili na další slovinskou
zvláštnost – turisticky významný kout země a v něm žádné hospody. Takže jsme po
rychlé prohlídce města na doporučení dojeli kamsi do nedaleké vesnice, kde jsme
si ovšem vynahradili celodenní strádání a přecpali jsme se k smrti :-)
Druhý
den jsme museli brzy ráno vstávat, rozloučit se se špeluňkou a vyrazit do hor,
na náhorní plošinu Velika planina. V údolí bylo krásně, ale my jsme se nabalili
jak pumpy, abychom odolávali vysokohorským povětrnostním podmínkám.
Zaplaťpánbůh! Veselo nastalo, když jsme vyjížděli lanovkou nahoru a do ní s námi
nastoupil děda pastevec jak z pohádky. No a zábava, tentokrát už jen pro Honzu,
pokračovala i v kabince, která se pod náporem větru povážlivě houpala a já jsem
se už loučila se životem.
Když
jsme vystoupili z lanovky a ještě si i s dědečkem hříbečkem počkali na další
sedačkovou lanovku, ocitli jsme se na větrné hůrce. A tak jsme ucpali všechny
škvíry, utáhli kapuce a nasadili rukavičky a vyrazili jsme přes kopec. Tam se
nám naskytla pohádková podívaná na nádhernou pasteveckou vesničku, kde mezi
malinkými domky postávaly krávy a sem tam bylo možné zaslechnout psa. Jinak
absolutní klid a kromě nás jen další dva lidé :-)
Po
delší procházce jsme se rozhodli se trošku zahřát v místní horské boudě, kde nás
přivítala partička pastevců, kteří nás hned začali zkoušet z různých světových
jazyků. No nakonec nám přinesli raději ukázat i polévku, aby bylo jasné, co jsme
si domluvili. V hrnci byla krásný vývar, a tak jsme si řekli o porcičku. Po
chvíli za námi přišel jazykově nejvybavenější vyslanec, zda do toho chceme i
párek. A tak jsme kývli. Ovšem, jaké bylo naše překvapení, když nám přinesli
kýbl zelňačky a obrovskou klobásu s chlebem vedle :-D Ale nemůžeme si stěžovat,
z jedné porce jsme se najedli výborně oba a do údolí jsme se už kutáleli.
Po
cestě dolů jsme si ještě pokecali s krávama a pospíchali jsme, abychom stihli
poslední lanovku a nemuseli skákat ze skály. Potom jsme se vydali na další jízdu
s větrem ve vlasech a sluncem nad hlavou, ... směrem do Lublaně.
Sotva
jsme vjeli za hranice města, zastavili jsme se na chvilku u hřbitova Žale, kde
velmi aktivně zapojil do jeho úprav Josip Plečnik. A tak jsme chvíli obdivovali
velké i malé obřadní síně, úřední budovu i malé domečky, kam se asi ukládají
mrtvolky a čekají na obřad.
Potom
jsme díky mému orientačnímu nesmyslu projeli dvakrát tam a zpět celé město, než
jsme našli na okraji menší hostel, kde nás ubytovali v jakémsi montovaném
křídle, v pokojíku, kam se nevešel ani kufr, ale zato s vlastní TOI TOIkou alá
koupelna na pokoji :-D Bylo to opravdu stísněné, a tak jsme raději ujížděli do
centra.
A tady jsme si hned vyšlápli na velmi moderně zrekonstruovaný hrad, prošli se po
nábřeží, starém a mestnim trgu. A nezapomněli jsme se zastavit na slavném
Plečnikově Trojmostí. Bohužel přes množství lidí, sloupů, světel a tak nejde moc
dobře vyfotit. Také jsme se nezapomněli podívat na trgoviště a spočítat patra
Nebotičniku.
Po
noci plné bouchání dveří, vrzání a křičení jakýchsi Litevců jsme se ránko vydali
na snídani, kde si tito noční rušiči cpali drahé kabelky rohlíkama a obloženýma
chlebama. Nevím, jakou tento národ má pověst, každopádně Češi jsou slabota.
Po rychlé snídani (museli jsme si máknout, aby na nás něco vůbec zbylo), jsme
dali sbohem naší toice a vyrazili směrem na jih.
Po cestě jsme nemohli vynechat slavnou Postojnskou jamu a nedaleký Predjamsky
Grad. Do jeskyně jsme se svezli fofrvláčkem, ani jsme nestačili uhýbat, abychom
nepřišli o hlavu... Po zvažování, že půjdeme prohlídku s Francouzskou sekcí, kde
byli dva lidé (a tudíž volno), jsme se nakonec přidali ke skupině anglické, kde
nás bylo už tolik, že jsme museli slečně průvodkyni šlapat na paty, abychom jí
vůbec slyšeli. Ale prohlídka byla akorát dlouhá a moc pěkná a nakonec nám
dovolili i fotečku :-)
Prohlídka
Predjamského gradu (který je nelogicky až za Jamou) byla moc prima :-) Dostali
jsme mapku i s vysvětlivkama a prolezli jsme hrad skrz naskrz.
Odpoledne
jsme dorazili konečně k moři!
Ovšem mylně jsme se domnívali, že nebude problém sehnat ubytování, děláme to tak
roky ...... oooo jaká chyba. Na nevelkém slovinském pobřeží byli nastěhovaní
všichni Slovinci z celé republiky a ještě si přizvali své příbuzné z Itálie. A
tak jsme postýlky našli až někdy v devět hodin večer. A to na kopci, mezi
vinicemi. Ale po prozkoumání terénu jsme zjistili, že jsme ani nemohli vybrat
lépe. Sice to k vodě byla čtvrthodinka pěšky. Ale dostali jsme volňásky od
našich domácích a tak jsme se koupali na super vesnické pláži.
Nebylo
tam plno, ale zmrzku měli :-). Apartmán byl akorát a patřila k němu terasa, kde
Jeník po večerech popíjel pivo s pánem domu a já hladila kočku domácí :-)
Každé
odpoledne jsme si zajeli do nějakého nedalekého města a dali jsme si kávičku
nebo naše oblíbené kalamáry, prošli jsme si kostely, vylezli na věže a nasáli
atmosféru přímořského života...
A tak jsme navštívili městečko Piran, kam jsme viděli od našeho domečku a mohli
skoro doplavat z pláže:
A taky jsme se pobavili v rybářském duchu ve městě Izola:
Ale
protože jsme neměli možnost zůstat v našem prima apartmánu po celou dobu a
nechtělo se nám opět projíždět okolí sem tam a ptát se na jeden volný pokojík,
rozhodli jsme se, že vyrazíme do Chorvatska. Dostali jsme totiž tip od Jíti a
Jirky. A tak naše další putování vedlo do městečka Opatia nedaleko Rijeky.
Ovšem
cestou jsme ještě stihli navštívit velmi starý kostel v Hrastovlje, který se
proslavil dochovanými freskami z 15.století. Zde jsme si vyslechli výklad v
polštině a kupodivu jsme i pochopili, že se jedná o čtvero ročních období, 12
měsíců v roce, biblické výjevy a další :-)
Kromě
dlouhého výslechu na hranicích, jestli opravdu nevezeme drogy a policejní
kontroly o pět minut později jsme nezažili žádné větší vzrušení a dokonce jsme
se poměrně rychle ubytovali. Opět na kopci a opět ve špeluňce ... a bez kočky.
Ještě týž den jsme objevovali krásy městečka Opatia a přivykali komerčněji
založeným Chorvatům.
Ani
teď nás nebavilo se příliš vyvalovat na pláži, a tak jsme každé odpoledne
vyjížděli za poznáním a zábavou do okolí. První výlet jsme si naplánovali do
Rijeky, kterou většina z nás zná spíše pouze při pohledu z dálnice a rozhodně by
si nikdo netipnul, že je to hezké město. Centrum nás překvapilo mnoha pěknými
památkami a rozhodně nejlepší zmrzlinou ;-) Po osvěžení jsme se vydali na kopec,
na hrad Trsat. Ten jsme si opět prošli celý sami a potom jsme odpočívali na jeho
nádvoří s kávičkou
Další
večer jsme se vydali do města Lovran, kde jsme si pokecali se zlatarem, který
polovinu roku žije v Ostravě a který nám kupodivu nic nenutil :-). Protože jsme
městečko prošli během chvilky, popojeli jsme o kus dál, do rybářské vesnice
Mosčeska Draga. Tady jsme poučili, jak správně napichovat rybí kousky na háček a
prohlédli jsme si rybářské bárky všeho druhu. Nohy jsme si protáhli procházkou
po promenádě, ze které byl moc pěkný výhled na ostrov Cres a na rybářské čluny,
které vyjížděli na moře.
Ale
protože se konec naší dovolená rychle blížil a my jsme ještě měli jeden malý
slovinský restík, vyjeli jsme zase zpět a nechali moře za zády. Po cestě do
Mariboru jsme si stihli projít rozpadlý Celjski Grad a město Celje. Tady jsme
dokonce v muzeu ukecali průvodkyni, aby nás na chvilku pustila do hlavního sálu
expozice, kde se nachází slavný malovaný strop. Abychom je nezklamali, projevili
jsme zájem i o další část prohlídky a poslušně jsme nahlíželi do vitrín plných
skla a keramiky.
K
večeru se nám podařilo v Mariboru najít ubytování v jednom ze dvou hotelů v
celém městě (Slovinsko se vyznačuje nedostatkem, anebo absolutní ignorací ke
značení ubytování). Tentokrát, jak jsme se dozvěděli brzy ráno, s námi bydlel
lidový sbor...... Večer jsme si prošli město, většinou vše jen zvenčí, hlavně
jsem museli najít tzv. Tsraou trtu – tři sta let starou vinnou révu, jejíž víno
se stáčí do malých lahviček a podává se jen významným návštěvám města. A abychom
trošku završili naše gastronomické poznávání, posadili jsme se do jedné z
restaurací na nábřeží.
K našemu milému překvapení to byla restaurace, o které se
pochvalně psalo v našem průvodci, a tak jsme si objednali zde doporučenou
pleskavici v lepinji s kajmakom – v podstatě hamburger s ovčím sýrem.
No mňamka!!!!!
Oblizovali jsme se hodně dlouho a pak už jsme se jen odvalili do postele.
Náš
poslední den jsme ještě věnovali prohlídce města Ptuj, kde jsme zrovna narazili
na nějaké slavnosti. Město bylo plné života, na každém náměstí se tančilo, hrálo
a zpívalo. Jistě tu někde byl i onen sbor s našeho hotelu, jehož ranní hlasová
rozcvička nás nemilosrdně vzbudila. Dali jsme si poslední kafíčko a pomalu jsme
se vydali na cestu domů...
Fotogalerie z výletu je ZDE.
17.03.2009
Kristýna Tejkalová