Jak jsem se podruhé narodila

Řídím ráda, jezdím dlouho a v rámci možností bez nehod – za bezmála tři desítky let za volantem a statisícům ujetých kilometrů jsou dvě havárky celkem brnkačka, zvlášť, když viníkem byl někdo jiný. Svému současnému plechovému oři důvěřuji bez výhrad, protože je úsporný, živý a pod kapotou mu kluše něco kolem 110 koníků, což je zárukou báječné akcelerace, i když je to ropáček (rozuměj automobil naftovy).

O víkendu jsem se vydala za další láskou, hafany, na národní výstavu do Ostravy. Cesta byla ok, nikde kamiony ani sváteční jezdci, prostě pohoda. Volno plné psů a kamarádů jsem si užila skutečně do sytosti, a tak jsem razila k domovu. Cesta nic moc, pršelo, silnice se změnila v šedou masu vody, stejně jako přední okno, ze kterého bláznivě kmitající stěrače nestíhaly odhánět záplavy útočících kapek. Nesnáším jízdu za kamiony, protože za sebou obvykle nechávají clonu neproniknutelné vodní mlhy a tak jsem v jednom z kopců podřadila a šlápla „ipíkovi“ na krček. Motor zavyl a vůz vyrazil do prázdného pruhu s razancí sobě vlastní. Byla jsem na úrovni poloviny mohutné cisterny, když se ozval neidentifikovatelný zvuk a auto šlo do smyku. Hučivé „džžžždžžžždždžžžž...“ mě hnalo přímo pod kola protijedoucí oktávky.... V tu ránu jsem poprvé a doufám i naposledy zažila, co znamená pojem „smrtelný pot“. Ten mě v okamžiku, kdy jsem smýkala volantem a snažila se rozdivočelé auto vrátit do původního směru, polil od hlavy až k patě. První, co se i prohnalo myslí, bylo, že přece jen stihnu umřít mladá a krásná.

Leč statečné srdce mého ipíka a doufám že i mé řidičské umění zabránilo nejhoršímu. Auto se zařadilo zpět za kamion a po pár metrech zůstalo stát..., pustila jsem blinkly a chvíli hodně zhluboka dýchala, než jsem našla odvahu vystoupit do deště a jít se podívat, co se vlastně stalo. Z původního nápadu, že mi snad upadlo kolo, záhy sešlo. Jen ipíkova zadní pneumatika tedy kruh neopisovala ani náhodou, zněmila se v prapodivnou elipsu. Dobrých deset minut jsem skákala po klíči na kola, než se mi, děvčeti krev a mlíko, podařilo odtáhnout zatvrzelé matice. Prolomený prostředek pneumatiky mluvil za vše. Guma prostě nevydržela a kord praskl. Ani renomovaná značka holt nestačí na tankodrom, který mám už půl roku před domem. Tentokrát to odnesla jen guma, příště si klidně můžu urazit rameno – teda ipímu.

A pak mi došlo, že je to vlastně taková hezká pomstička. Už týden mluvím o tom, že přezuji ipíkovi botičky – ze sněhulí na sandálky. Jenže pořád nebyl čas. Tak teď už opravdu musím, bo na deseticentimetrové závodní galusce, kterou mám místo rezervy, se jezdit opravdu nedá.

Takže mám dvě přání – aby rekonstrukce vozovky na našem náměstí konečně začala a zmizely půlmetrové jámy a aby Ježíšek myslel na to, že ipík nový boty fakte potřebuje. Jo a vlastně ještě třetí, aby ceny pohřbů moc nerostly. Ona mi totiž může prdnout i letní guma a v létě mě robátka ekologicky v kotli na tuhá paliva pálit nebudou, neb by to bylo zbytečný plýtvání.

A já udělám to, že konečně šlápnu na krk čalouníkovi, který šije střechu mému druhému miláčkovi – Fordimu. Už rok se kvůli oslovi v kůži slizkého hada válí v garáži, majíce nová ramínka, generálku motoru, náprav i brzd. Botičky má rok staré od Michellina, tož budou doufám v pohodě. I když...

13.04.2008
bereta

Diskuse
Jméno
E-mail
Opiš kód :
Text *)