Blížící se k@brioakce |
|
Prostě setkání kabrioletů u Semil (za 65 dnů) Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 135 dnů) Brno - ukončení sezóny (za 171 dnů)
|
|
Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
více informací... [27.10.2014] --------------------------------------------------------------- Shrnutí kabriosezóny 2014 Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014] --------------------------------------------------------------- Ukončení sezóny v Brně Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
K@briofóóór |
Jsou spolu dvě holčičky do parku. Jedna si jde hrát na písek a druhou zastaví starší pán a říká:
"Holčičko, když ti dám bonbónek, můži ti pohladit vlásky?"
"Tak jo", odvětí holčička.
"A když ti dám další, můžu ti pohladit ručičku?"
"Tak jo."
"A když ti dám další, můžu ti pohladit nožičku?"
Holčička se otočí na kamarádku a říká:
"Ty vole, ten než mě ošuká, tak budu mít cukrovku!" |
|
|
Bleskovka
Jak prosté
Náš dům je stabilně plný pubescentů, psů, koček a jiné havěti. Občas někoho z vyvolených vezmu sebou na výlet, třeba za pochůzkami ve městě. Na nabídku pěší tůry většinou radostně reagují čtyřnozí miláčci, autem ale nepohrne žádný. Někdy se stane, že ve víru celodenního kolotoče poněkud ztrácím souvislosti a tak jsem se pro rodinného nestora, kterým je jedenáctiletý briard Bart, vracela z domu až k jistému nákupnímu centru, kde jsem ho nechala odloženého. Neuvázaný pes pochopitelně setrval půl hodiny bez hnutí na místě, neb neslyšel povel „Ke mně“. Jen mu nebylo jasné, co to propána nacvičuju, po těch letech přece musím vědět, že on poslouchat umí.
Stejně tak jsem se pro něj vracela domů, když jsem na náměstí marně pátrala po hnědém medvědovi, který mi zmizel z očí. Až u domu jsme zjistila, že nedezertoval, ale já ho prostě k jeho velkému údivu zamkla za dveřmi s košíkem na hlavě a vodítkem kolem krku.
Když jsem jej před nedávnem zase hledala, děti se napřed smály a mé vyšilování komentovaly slovy „kdepak chudák Barouch zas leží“. Jenže s přibývající hodinou přecházel smích všechny. Prohledala jsem dům od sklepa po hůru, rodinná rojnice pročesala město a možná i nemožná místa. Pes nikde.
Uvažovala jsem, že oslovím kamarády strážníky a v duchu viděla věrného druha ležet v krvi po srážce s autem. To, jak mi vzápětí vysvětlily děti, je ovšem zcela nemožné, neb náš mazlík za léta pochodování po frekventovaných ulicích perfektně ovládá přecházení silnic. Spát jsme šli všichni pořádně rozhození a já celou noc myslela na to, že všivácký pohled Bartika už možná nikdy neuvidím….
Ráno jsem se chystala značně nenaladěná do práce, když se do bytu vřítil synátor, který odcházel jako první. „Našel jsem psa!“ ječel od dveří. „Kde je? Co mu je? Proč jsi ho nepřivedl?“ bombardovala jsem dítko dotazy a hnala se za ním ke dveřím. Syn zastavil před venku parkujícím rodinným autem a zaťukal vítězoslavně na okno: „Tady je, tys ho včera zapomněla vevnitř…“
Z tmavého zadního sedadla našeho fordi se zvedla mohutná chlupatá hlava a znuděným zívnutím vycenila řadu tesáků. Já blbka toho psa vzala ven, jenže jsem zapomněla, že jsem k pochůzce potřebovala auto. A jelikož ho Bartík pokládá za něco jako svou druhou boudu, klidně v ní prospal 14 hodin. Jen jsem si představila, jak by se asi tvářil případný zloděj „koní“, který by se tu noc pokusil ukrást našeho fordíka…. 11.03.2007 bereta
|