Po zdlouhavém hledání vhodného přenocování ve městečku Klagenfurt, jsme se nakonec ubytovali v zájezdním hostinci na okraji města v pokojíčku 0m2, kde 99% místa zabírala postel, a vyrazili do centra. Ačkoliv byla sobota, ve městě bylo liduprázdno a kromě několika kaváren zavřeno. A tak jsme si dali zmrzlinu, pokochali se architekturou, …. A když už jsme se vydávali zpět k autu, přepadl nás nějaký cizinec dotazem, zda ten drak za námi, je „TEN drak“, a tak jsme se začali fotit navzájem a vysvětlovat si, že je to nejdůležitější artefakt celého Kalgenfurtu (mají ho i ve znaku, na chodnících, na kanálech ...... stačí si jen všimnout).

Druhý den jsme se vydali do vytouženého Minimundusu a já jsem se během vteřiny vrátila ve vzpomínkách do dětských let a musela jsem se vyfotit se zmenšeninou Taj Mahalu, tak jako před mnoha lety :-), a pak taky s oblíbenou Čínskou zdí, zámkem Neuschwanstein, vídeňským zámkem Belveder, Eifellovou (Petřínskou) věží a samozřejmě se Staroměstskou radnicí ...

Zatímco Jeník si pouštěl vláčky, nakládal lodičky a rozhýbal lanovku

Když jsme se dostatečně vyřádili, vyrazili jsme do hor, abychom překonali vysoko položený hraniční přechod Würzenpass a tak se dostali do pověstných Slovinských Alp plných romantických vyhlídek, prudkých zákrut a nespočetného množství krav …

Krásnou projížďkou jsme se dopravili do horského městečka Kranjska Gora, které připomíná náš Špindlerův mlýn nebo Pec pod Sněžkou. Prošli jsme se centrem města, navštívili jsme lidové muzeum v Liznjekově Hiše...

Po výborném pokecu s panem domácím, jsme se vydali zpět k autu a hurá do hor, konkrétně do průsmyku Vršič, cestou jsme se zastavili u Ruského kostelíka, vytlačili málem několik žen řidiček z vozovky a nakonec jsme zastavili v mracích. Rázem jsem zjistila, že jsem poněkud podcenila teplotní podmínky v horách a honem jsem lovila kalhoty a jiné propriety, abych neumrzla...

Dali jsme si lehkou tématickou sváču v podobě Horalky a zase jsme sjeli do nížin, abychom vyzkoušeli vodu v jezeře Jasna, v jehož čele je tradiční socha kamzíka. Voda byla pekelně studená, ale nádherně průzračná. Nedalo nám to a alespoň jsme smočili nožky a pak jsme se vyhřáli v autě.

Poněvadž je Slovinsko země malá, mohli jsme ještě tentýž večer dojet až do lázeňského městečka Bled, které je známé svým stejnojmenným horským jezerem s malebným kostelíkem na ostrůvku uprostřed a hrdě se tyčícím hradem na skále nad jezerem...

Druhý den jsme vyrazili k nedalekému jezeru Bohinj, od nějž jsme vystoupali k vodopádu Savica, kde jsme bojovali s výpravou italských turistů ,které jsme od toho dne dostali alergii a jejich přítomnost naprosto všude nás nejednou rozlítila ...

A tak jsme se zajeli pokochat ještě klidnou hladinou jezera Bohinj, kde jsme nasbírali mamince pamětní kamínky. Také jsme se rozhodli si prohlédnout místní kostelík, když už jsme zaparkovali na místě vyhrazeném jeho návštěvníkům... :-)

Po cestě zpátky do městečka Bled jsme se vydali hledat skanzen lidových staveb. Asi jsme ho našli, kdoví, každopádně vesnice byla krásná ….Zejména tedy sušáky sena zvané toplar, které naleznete i v centru větších měst a vůbec všude, kde byste je nehledali.

Odpoledne jsme se rozhodli, že i přes deštivé počasí, se vydáme na procházku k jezeru Bled a na hrad Blejski grad. Na hrad jsme sice celí mokří došli, ale nedostali jsme se ani na nádvoří, poněvadž i studentské vstupné bylo neúnosné. A tak jsme se rozhlédli z hradeb a nějakou zkratkou, ze které se vyklubala prima cestička skrz domečky a uličky města, jsme došli až k jezeru. Na břehu jezera se páslo ptactvo všeho druhu, zejména to vodní. Domů jsme se ještě stavili na pokopališči, abychom opravdu nic neopomněli...

Na radu rodičů jsme si následující den udělali výlet do soutěsky Vintgar. Naštěstí jsme dorazili brzy dopoledne, a tak jsme davy turistů (zejména těch italských) míjeli až při cestě zpátky. Díky tomu jsme se mohli nerušeně kochat šplouchajícím tokem, poflakujícími se pstruhy, nádhernou duhou nad vodopádem a vůbec celým prostředím.

Po ochlazení v soutěsce jsme si ještě zajeli na návštěvu městečka Radovljica, kde jsme navštívili vyhlášené včelařské muzeum a prošli jsme si centrum, kde nebyla ani noha, ani otevřená putyka, a tak jsme hladoví přejeli do vsi plné hamrů Kropa, kde se po dlouhá století vyráběly převážně hřebíky. Tady jsme se konečně najedli v místní hospůdce, kde cizince asi viděli poprvé v životě, a konečně jsme ochutnali vyhlášené štrukli. S plným bříškem jsme absolvovali návštěvu kovářského muzea, kde se Jeník nadšeně pustil do prohlížení hřebíků, kladiv, kovadlin a jiného haraburdí. Ovšem překvapivě naše prohlídka začala předvedením vzácné hrací skříně z Prahy :-)

Večer jsme si otevřeli vínko v našem neskromném příbytku a kochali jsme se pohledem na Triglav – nejvyšší horu Slovinska, významný státní symbol, cíl všech vlastenecky založených Slovinců. A šli jsme brzy spinkat, neb nás čekal velký přesun s pracovním názve „Kulový blesk“ ...

Naše ráno začalo velmi pozitivním zjištěním, že jsme si při sjednávání ubytování špatně rozuměli a skutečná cena je nižší, než jsme očekávali, a tak jsme vyjeli směr Ljubljana o pár euro „bohatší“. Odhodlali jsme se, že po cestě navštívíme několik zajímavých měst a začali jsme rovnou v Kranj. Protože to vypadalo, že se blíží vichřice hrozící zkázou světa, vyprázdnilo se město téměř dokonale a venku jsme zbyli jen my a partička německých turistů. A tak jsme si nerušeně prohlédli malebné náměstí, kostel a náměstí se sochou známého básníka France Prešerena (na nějž je nějaká ta vzpomínka snad v každé slovinské díře), a také jsme se pokochali architekturou Josipa Plečnika, který zde zasáhl do podoby místní kašny a schodů a vůbec do okolí malého kostelíka nedaleko centra. Po krátké procházce jsme došli na okraj města zvaného Pungert, kde se nachází středověká strážní věž nad vinicemi a kam lidé utíkali před požárem ve městě nebo v době horších časů. V období morové epidemie v 15.století zde byl vybudován kostelík sloužící ochraně před nemocí. Po cestě k autu jsme si nedaleko bývalého mýtného domku dali konečně pověstný zákusem Kremšnitu ... pochoutku nad pochoutky :-)

Poté jsme se poklidnou jízdou vydali do městečka Škofja Loka, kterému vévodí starobylý Loški grad, kam jsme samozřejmě museli vyšplhat, ačkoliv bylo skoro jasné, že dovnitř stejně nepůjdeme, protože slovinským zvykem je mít hrady a zámky naplněny sbírkami krajských muzeí a podobně. A tak i tady jsme zase brzy sešli do podhradí, které je rozděleno na část zrekonstruovanou a tedy populární a živou zvanou Mestni trg a část zašlou přeplněnou auty, protože skrz ní vede hlavní tah městem, zvanou Spodnji trg. Nám se ale ta opomenutá část města zdála mnohem malebnější a přitažlivější.

Protože jsme se rozhodli, že se pořádně nadlábneme až v Lublani, vyrazili jsme hladoví dále. A to jsme neměli dělat, protože typickým rysem slovinských větších měst je absolutní nedostatek anebo dokonalá skrytost ubytovacích kapacit, a tak jsme si vesele objeli město, procpali se zácpami, asi milionkrát se otáčeli a couvali, až jsme vyjeli za město, že najdeme něco tam. Ó, jak jsme se zmýlili... Postupně jsme dojeli až daleko za město a rozhodli jsme se, že bude jednodušší dojet až do Kamniku, kam jsme chtěli vyrazit na výlet po prohlídce Lublaně. Tady jsme nakonec ubytování našli v malém hotelu pro mládež, kde jsme získali podkrovní špeluňku s romantickým výhledem na hlavní silnici, kterou ráno kopali... Ačkoliv v přízemí hotelu byla čínská restaurace, rozhodli jsme se kručení zahnat sušenkou s tím, že se najíme ve městě. A tak jsme narazili na další slovinskou zvláštnost – turisticky významný kout země a v něm žádné hospody. Takže jsme po rychlé prohlídce města na doporučení dojeli kamsi do nedaleké vesnice, kde jsme si ovšem vynahradili celodenní strádání a přecpali jsme se k smrti :-)

Druhý den jsme museli brzy ráno vstávat, rozloučit se se špeluňkou a vyrazit do hor, na náhorní plošinu Velika planina. V údolí bylo krásně, ale my jsme se nabalili jak pumpy, abychom odolávali vysokohorským povětrnostním podmínkám. Zaplaťpánbůh! Veselo nastalo, když jsme vyjížděli lanovkou nahoru a do ní s námi nastoupil děda pastevec jak z pohádky. No a zábava, tentokrát už jen pro Honzu, pokračovala i v kabince, která se pod náporem větru povážlivě houpala a já jsem se už loučila se životem.

Když jsme vystoupili z lanovky a ještě si i s dědečkem hříbečkem počkali na další sedačkovou lanovku, ocitli jsme se na větrné hůrce. A tak jsme ucpali všechny škvíry, utáhli kapuce a nasadili rukavičky a vyrazili jsme přes kopec. Tam se nám naskytla pohádková podívaná na nádhernou pasteveckou vesničku, kde mezi malinkými domky postávaly krávy a sem tam bylo možné zaslechnout psa. Jinak absolutní klid a kromě nás jen další dva lidé :-)

Po delší procházce jsme se rozhodli se trošku zahřát v místní horské boudě, kde nás přivítala partička pastevců, kteří nás hned začali zkoušet z různých světových jazyků. No nakonec nám přinesli raději ukázat i polévku, aby bylo jasné, co jsme si domluvili. V hrnci byla krásný vývar, a tak jsme si řekli o porcičku. Po chvíli za námi přišel jazykově nejvybavenější vyslanec, zda do toho chceme i párek. A tak jsme kývli. Ovšem, jaké bylo naše překvapení, když nám přinesli kýbl zelňačky a obrovskou klobásu s chlebem vedle :-D Ale nemůžeme si stěžovat, z jedné porce jsme se najedli výborně oba a do údolí jsme se už kutáleli.

Po cestě dolů jsme si ještě pokecali s krávama a pospíchali jsme, abychom stihli poslední lanovku a nemuseli skákat ze skály. Potom jsme se vydali na další jízdu s větrem ve vlasech a sluncem nad hlavou, ... směrem do Lublaně.

Sotva jsme vjeli za hranice města, zastavili jsme se na chvilku u hřbitova Žale, kde velmi aktivně zapojil do jeho úprav Josip Plečnik. A tak jsme chvíli obdivovali velké i malé obřadní síně, úřední budovu i malé domečky, kam se asi ukládají mrtvolky a čekají na obřad.

Potom jsme díky mému orientačnímu nesmyslu projeli dvakrát tam a zpět celé město, než jsme našli na okraji menší hostel, kde nás ubytovali v jakémsi montovaném křídle, v pokojíku, kam se nevešel ani kufr, ale zato s vlastní TOI TOIkou alá koupelna na pokoji :-D Bylo to opravdu stísněné, a tak jsme raději ujížděli do centra.
A tady jsme si hned vyšlápli na velmi moderně zrekonstruovaný hrad, prošli se po nábřeží, starém a mestnim trgu. A nezapomněli jsme se zastavit na slavném Plečnikově Trojmostí. Bohužel přes množství lidí, sloupů, světel a tak nejde moc dobře vyfotit. Také jsme se nezapomněli podívat na trgoviště a spočítat patra Nebotičniku.

Po noci plné bouchání dveří, vrzání a křičení jakýchsi Litevců jsme se ránko vydali na snídani, kde si tito noční rušiči cpali drahé kabelky rohlíkama a obloženýma chlebama. Nevím, jakou tento národ má pověst, každopádně Češi jsou slabota.
Po rychlé snídani (museli jsme si máknout, aby na nás něco vůbec zbylo), jsme dali sbohem naší toice a vyrazili směrem na jih.
Po cestě jsme nemohli vynechat slavnou Postojnskou jamu a nedaleký Predjamsky Grad. Do jeskyně jsme se svezli fofrvláčkem, ani jsme nestačili uhýbat, abychom nepřišli o hlavu... Po zvažování, že půjdeme prohlídku s Francouzskou sekcí, kde byli dva lidé (a tudíž volno), jsme se nakonec přidali ke skupině anglické, kde nás bylo už tolik, že jsme museli slečně průvodkyni šlapat na paty, abychom jí vůbec slyšeli. Ale prohlídka byla akorát dlouhá a moc pěkná a nakonec nám dovolili i fotečku :-)

Prohlídka Predjamského gradu (který je nelogicky až za Jamou) byla moc prima :-) Dostali jsme mapku i s vysvětlivkama a prolezli jsme hrad skrz naskrz.

Odpoledne jsme dorazili konečně k moři!
Ovšem mylně jsme se domnívali, že nebude problém sehnat ubytování, děláme to tak roky ...... oooo jaká chyba. Na nevelkém slovinském pobřeží byli nastěhovaní všichni Slovinci z celé republiky a ještě si přizvali své příbuzné z Itálie. A tak jsme postýlky našli až někdy v devět hodin večer. A to na kopci, mezi vinicemi. Ale po prozkoumání terénu jsme zjistili, že jsme ani nemohli vybrat lépe. Sice to k vodě byla čtvrthodinka pěšky. Ale dostali jsme volňásky od našich domácích a tak jsme se koupali na super vesnické pláži. Nebylo tam plno, ale zmrzku měli :-). Apartmán byl akorát a patřila k němu terasa, kde Jeník po večerech popíjel pivo s pánem domu a já hladila kočku domácí :-)

Každé odpoledne jsme si zajeli do nějakého nedalekého města a dali jsme si kávičku nebo naše oblíbené kalamáry, prošli jsme si kostely, vylezli na věže a nasáli atmosféru přímořského života...
A tak jsme navštívili městečko Piran, kam jsme viděli od našeho domečku a mohli skoro doplavat z pláže:

A taky jsme se pobavili v rybářském duchu ve městě Izola:

Ale protože jsme neměli možnost zůstat v našem prima apartmánu po celou dobu a nechtělo se nám opět projíždět okolí sem tam a ptát se na jeden volný pokojík, rozhodli jsme se, že vyrazíme do Chorvatska. Dostali jsme totiž tip od Jíti a Jirky. A tak naše další putování vedlo do městečka Opatia nedaleko Rijeky.
Ovšem cestou jsme ještě stihli navštívit velmi starý kostel v Hrastovlje, který se proslavil dochovanými freskami z 15.století. Zde jsme si vyslechli výklad v polštině a kupodivu jsme i pochopili, že se jedná o čtvero ročních období, 12 měsíců v roce, biblické výjevy a další :-)

Kromě dlouhého výslechu na hranicích, jestli opravdu nevezeme drogy a policejní kontroly o pět minut později jsme nezažili žádné větší vzrušení a dokonce jsme se poměrně rychle ubytovali. Opět na kopci a opět ve špeluňce ... a bez kočky.
Ještě týž den jsme objevovali krásy městečka Opatia a přivykali komerčněji založeným Chorvatům.

Ani teď nás nebavilo se příliš vyvalovat na pláži, a tak jsme každé odpoledne vyjížděli za poznáním a zábavou do okolí. První výlet jsme si naplánovali do Rijeky, kterou většina z nás zná spíše pouze při pohledu z dálnice a rozhodně by si nikdo netipnul, že je to hezké město. Centrum nás překvapilo mnoha pěknými památkami a rozhodně nejlepší zmrzlinou ;-) Po osvěžení jsme se vydali na kopec, na hrad Trsat. Ten jsme si opět prošli celý sami a potom jsme odpočívali na jeho nádvoří s kávičkou

Další večer jsme se vydali do města Lovran, kde jsme si pokecali se zlatarem, který polovinu roku žije v Ostravě a který nám kupodivu nic nenutil :-). Protože jsme městečko prošli během chvilky, popojeli jsme o kus dál, do rybářské vesnice Mosčeska Draga. Tady jsme poučili, jak správně napichovat rybí kousky na háček a prohlédli jsme si rybářské bárky všeho druhu. Nohy jsme si protáhli procházkou po promenádě, ze které byl moc pěkný výhled na ostrov Cres a na rybářské čluny, které vyjížděli na moře.

Ale protože se konec naší dovolená rychle blížil a my jsme ještě měli jeden malý slovinský restík, vyjeli jsme zase zpět a nechali moře za zády. Po cestě do Mariboru jsme si stihli projít rozpadlý Celjski Grad a město Celje. Tady jsme dokonce v muzeu ukecali průvodkyni, aby nás na chvilku pustila do hlavního sálu expozice, kde se nachází slavný malovaný strop. Abychom je nezklamali, projevili jsme zájem i o další část prohlídky a poslušně jsme nahlíželi do vitrín plných skla a keramiky.

K večeru se nám podařilo v Mariboru najít ubytování v jednom ze dvou hotelů v celém městě (Slovinsko se vyznačuje nedostatkem, anebo absolutní ignorací ke značení ubytování). Tentokrát, jak jsme se dozvěděli brzy ráno, s námi bydlel lidový sbor...... Večer jsme si prošli město, většinou vše jen zvenčí, hlavně jsem museli najít tzv. Tsraou trtu – tři sta let starou vinnou révu, jejíž víno se stáčí do malých lahviček a podává se jen významným návštěvám města. A abychom trošku završili naše gastronomické poznávání, posadili jsme se do jedné z restaurací na nábřeží. K našemu milému překvapení to byla restaurace, o které se pochvalně psalo v našem průvodci, a tak jsme si objednali zde doporučenou pleskavici v lepinji s kajmakom – v podstatě hamburger s ovčím sýrem. No mňamka!!!!! Oblizovali jsme se hodně dlouho a pak už jsme se jen odvalili do postele.

Náš poslední den jsme ještě věnovali prohlídce města Ptuj, kde jsme zrovna narazili na nějaké slavnosti. Město bylo plné života, na každém náměstí se tančilo, hrálo a zpívalo. Jistě tu někde byl i onen sbor s našeho hotelu, jehož ranní hlasová rozcvička nás nemilosrdně vzbudila. Dali jsme si poslední kafíčko a pomalu jsme se vydali na cestu domů...

Fotogalerie z výletu je ZDE.

17.03.2009
Kristýna Tejkalová

Průměrná známka: 3.05 Celkem hodnotilo: 2768

Hodnocení článku: nejlepší [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 ] nejhorší

Diskuse
Jméno
E-mail
Opiš kód :
Text *)
Kikina		20.03.2009 07:50:52
Lucasbiker: nebyl tam :-) Master to vylepšil ;-)
Lucasbiker		20.03.2009 01:21:43
Kikina> Děkuji, nevšiml jsem se že je na konci odkaz:)
hot.piskot		19.03.2009 15:56:49
Supr článek a mě se hrozně líbí ty zmenšeniny staveb!
Deninka		18.03.2009 10:09:47
Moc pěkný článek i fotečky;)
erdogan		18.03.2009 09:26:09
niečo podobné plánujem už dlhší čas, aj keď do inej destinácie :) super zážitky, úprimne závidím...
Kikina		18.03.2009 09:06:17
2 Lucasbiker: fotky jsou na http://jendabmw.rajce.idnes.cz/Slovinsko_2008/ ;-)
alibaba		18.03.2009 06:51:34
pááááni, to muselo dát práce, tohle naplánovat :) všechna čest.
Lucasbiker		17.03.2009 22:59:32
Hezkej článek, hezký fotky, ale jen škoda že nejdou zvětšit