Pohodově jsme tedy naházeli věci do auta, stáhli střechu a zhruba dvě hoďky před polednem konečně vyrazili směrem na Plzeň. Na D5 jsme u Rudné ještě „pozdně posnídali u strýčka Meca (Donalda) a s pohledem neustále kontrolujícím celkem zamračenou oblohu pokračovali dál. Když jsme minuli Plzeň a odbočili směrem na Domažlice, mraky pomalu zmizely a vysvitlo plnohodnotné slunce, které nás následující 3 dny už neopustilo. Tentokrát jsme obtěžovali naše „strážce hranic“ na přechodu Folmava, a ani tentokrát jsme neprojeli bez „stupidní kontroly“, která měla podle slibů našich státních představitelů před volbami do EU, po našem vstupu odpadnout – bohužel, asi se někde stala chyba...
Do německého městečka Cham je to pár kilometrů, a odtud už vede „turistická silnice“ (označení podle našeho Euroatlasu který nás provází při každé cestě) přes Nationalpark Bayerische Wald až do Passau. Je to opravdu příjemné svezení po lehce zatáčkovité silnici, kde je kolem neustále na co koukat (ať už na kolemjedoucí auta, nebo na přírodu).
Z Passau pak naše trasa vedla směrem na Simbach až do městečka Burghausen, kde jsme něco před šestou odpoledne zastavili na malý odpočinek.
Burghausen je, jak jsme následně zjistili, příjemné místo pro krátkou podvečerní procházku. Je tam totiž nádherná stará část města nad kterou se majestátně tyčí hrad, s průzračně zelenou řekou protékající hned kolem historického náměstí – takže vřele doporučuji k návštěvě, stojí to opravdu za to.
Asi po hodině ale vyrážíme dál, míjíme nedaleký rakouský Salzburg a přes Bad Reichenhall a Berchtesgaden konečně těsně před soumrakem zastavujeme v městečku Konigs na břehu jezera Konigssee. V kempu kde jsme se chtěli ubytovat je, bohužel, recepce už zavřená, proto následujeme chvilku před námi dorazivší holanďany a stavíme stan hned vedle nich i bez svolení majitelů kempu (když už nepracují, tak mají holt smůlu). Bez problémů pak využíváme skvěle vybavené zázemí kempu (sprchy, toalety, prostě všechno co si člověk po celodenní štrece může přát) a zhruba hoďku před půlnocí usínáme.

Po ranní hygieně, sbalení stanu a spacáků a následném zjištění, že v recepci stále ještě nikdo nepracuje, tedy bez zaplacení (ale i bez výčitek) odjíždíme asi v půl osmé k nedalekému jezeru. Tam opět bez zaplacení vstupného (pokladny jsou ještě prázdné) vjíždíme na obrovské parkoviště, kde si vybíráme místo (až budeme odjíždět, bude celé parkoviště plné a o nějakém vybírání místa si budou moci lidé kteří zrovna přijedou jen nechat zdát) ve stínu obrovského balvanu vysokého tak 10m a porostlého borovicemi parkujeme. Po cestě, kterou lemují teprve pomalu otevírající se obchody pro turisty, pěšky zanedlouho dorážíme až k nejvýše položenému jezeru v Německu (a podle některých zdrojů i k nejkrásnějšímu) – Konigssee, které leží na úpatí strmé hory Watzmann a z druhé strany je ohraničeno vrcholkem Jenner. První dojem je úchvatný, protože to co uvidíte na první pohled připomíná kýčovité pohledy z Alp – modré nebe, skalnaté vrcholky, pod kterými se leskne průzračná hladina jezera… no, musí se to vidět. Takže si kupujeme plavební lístky na okružní plavbu po jezeře (tuším že za 12 Eur na osobu) a ještě na poloprázdném prvním plavidle tohoto dne hned vyrážíme. Pokud na tohle místo někdo dorazíte, určitě si nenechte vyhlídkovou plavbu ujít. Trvá skoro dvě hodiny, ale stojí opravdu za to. Po návratu z plavby si ještě projdeme krámky, něco málo utratíme a už autem se přesouváme dál, do nedaleko ležícího a nechvalně proslulého Obersalzbergu. Komu tenhle název nic neříká, přidám ještě pár jmen: Berghof, Eagle´s Nest, Kehlsteinhaus, Orli hnízdo… Pokud někoho stále nic nenapadá ani při těchto názvech, zkusím to ještě jednou. Jedná se o oblast, kterou si během svého života velmi oblíbil „pan Hitler“ a jeho posluhovači tu neváhali bez váhání vystavět vše, o čem se jen zmínil. Takže tu vzniklo několik velice zajímavých staveb, které stojí za shlédnutí. Pár podrobnějších informací a fotografií se dá shlédnout třeba na následujících několika stránkách:
www.thirdreichruins.com/berghof.htm
www.thirdreichruins.com/kehlsteinhaus.htm

Cesta k parkovišti, kde se nachází restaurace a něco jako muzeum vede silničkou s 24% stoupáním, takže pozor! Po zaparkování se rozhodujeme, že se podíváme až nahoru na Kehlsteinhaus. Dostat se tom dá několika způsoby. Buď se necháte vyvézt od parkoviště autobusem pár set metrů pod vrchol, kde projdete dlouhým tunelem do nitra hory k výtahu, který vás vyveze přímo do vyhlídkové chaty na vrcholu (přesně tak jak to dělával i původní majitel – podotýkám, že vše je dobové a velmi luxusní), a nebo celou tuhle trasu vyšlápnete po jiné cestě pěšky, hezky až nahoru. My jsme se rozhodli pro cestu autobusem. Zpáteční jízdenky stály asi 14 Eur na osobu a v této ceně je započítán i poplatek za použití výtahu. Pokud by jste si vyšlápli pěšky těsně pod vrchol a chtěli se svézt pouze výtahem zaplatili by jste myslím 7 Eur, ale protože tam po nás nikdo nechtěl vidět lístek, možná by se to dalo provést i zadarmo.
Cesta autobusem je samozřejmě doplněna výkladem o historii stavby v několika jazycích, nádherným výhledem do údolí, a trvá zhruba čtvrthodinku. Když vystoupíte z autobusu, stojíte hned vedle zdobeného portálu vstupu do tunelu.

Podle srovnávacích fotografií na www.thirdreichruins.com/kehlsteinhaus.htm je všechno přesně tak jako před 65 lety. Dál pokračujeme pěšky vlhkým spoře osvětleným tunelem (původně byl prý vysoušen teplým vzduchem a auto s majitelem vjíždělo až do tunelu) do nitra hory, kde v mramorem obložené kruhové čekárně chvilku čekáme než přijede výtah.

Po otevření dveří výtahu tak pro 30 lidí koukám jako vrána na leštěný zlatě zbarvený historický interiér výtahu se zelenými polstrovanými lavicemi (které však byli částečně vyjmuté)

Ten nás bezhlučně dopravil přímo do Orlího hnízda. Z výtahu se vystoupí přímo do haly, odkud je možné jít do restaurace (která původně sloužila jako obývací pokoj majitele) a nebo ven na vrchol hory Kehlstein, odkud je nádherný výhled po okolí - při dobré viditelnosti je prý vidět až do Salzburgu. Nahoře jsme se trochu občerstvili, pokochali se nádhernou scenérií a pomalu se vydali na cestu dolů. Protože se autobusy pohybují po úzké cestě pouze jednosměrně (buď pouze nahoru, nebo pouze dolů), chvíli jsme strávili i na terase před vchodem do tunelu, odkud je také krásný výhled a po chvíli jsme už byli na cestě dolů.
Na parkovišti u auta jsme se rozhodli, že další část našeho výletu bude (i díky krásnému počasí) probíhat v oblasti Rakouských jezer nedaleko od Salzburgu. Jako první nás tedy očekávalo jezero Hallstattersee. K němu jsme se dostali po nádherné „okresce“ vedoucí přes Golling, Gosau až do Hallstattu, kde jsme asi kilometr od tohoto městečka na odpočívadle opět zastavili. Co mě asi nikdy nepřestane udivovat je zázemí na Rakouských odpočívadlech.I tady dost daleko od města byly funkční a hlavně čisté toalety s tekoucí vodou, sprcha na břehu s vybudovaným vstupem do jezera, a samozřejmě stolky s lavicemi pro příjemné posezení. V krásném prostředí na břehu jezera jsme strávili celé odpoledne. Nedaleko Hallstattu jsou ledové jeskyně, ale než jsme se odhodlali k odjezdu bylo už dost hodin, takže jsme jejich návštěvu odložili na neurčito a vydali se směrem na Bad Ausse po silničce s 23% stoupáním a zatáčkou za zatáčkou. Dál po „Osterreichische Romantik strasse“ směrem na Bad Ischl k jezeru Wolfgangsee, kam jsme dorazili před devátou večerní. V kempu se opakovala situace z minulého večera (zavřená recepce…) takže jsme v klidu postavili stan, využili zázemí kempu a upadli do „bezvědomí“.

Ráno jsme opět stihli zabalit věci než recepce otevřela (nebyl v tom úmysl, opravdu bych rád zaplatil, ale když nepočítají s aktivními cestujícími turisty, kteří jejich zem projíždí aby ji poznali, místo aby jako třeba holanďané trávili měsíc na jednom místě, mají prostě smůlu…) a hurá na cestu. Od Wolfgangsee jsme jeli pohodovku směrem na Mondsee po klikaté silnici vedoucí bezprostředně po břehu jezera. Dál následoval nádherný objezd Attersee, kde jsme vzhledem k počasí opět zastavili na jednom z mnoha odpočívadel na břehu a strávili na pláži pár relaxačních chvil. Attersee jsme s přestávkami objeli od Unterachu až po Weisenbach, což znamená skoro celé. Tam jsme se na chvilku odchýlili od vody a vydali se zase trochu do hor, pouze však proto abychom dorazili k poslednímu jezeru – Traunsee. V Ebensee jsem poprvé mimo republiku dotankoval a to pouhých 14 litříků, což nám bez problémů stačilo až do čech. V malém a příjemném městečku Traunkirchen, ležícího přímo na břehu Traunsee jsme opět stavěli abychom si dali něco malého (dokonce s českou obsluhou). Chvilku jsme strávili i na břehu v obležení páru divokých kachen (které ovšem byly víc ochočené než pravé kachny domácí). Vyzuzali na mě skoro půl oplatkového kornoutu od zmrzliny (tu jsem jim nedal a uhájil jsem ji (!!!) ) .Po malé procházce městem jsme popojeli opět o několik kilometrů dál, a kus před Gmundenem jsme před zpáteční cestou naposledy zastavili na břehu jezera k malému odpočinku.
Jak jsem zjistil, hodně lidí to tu praktikuje podobně jako my tak, že přijedou na odpočívadlo, zastaví, chvilku pobudou, vykoupají se a následně jedou zase o kus dál. A je jedno, zda jedou na kole, na motorce nebo autem.
V předvečer jsme se konečně rozhodli, že nastal čas vyrazit pomalu domů. Takže kolem Gmundenu jsme to vzali směrem na Wels, odtud na Aschach a po „Nibelungenstrasse“ podle Dunaje až do Passau. Po téhle krásné silnici kopírující v údolí řeku Dunaj jsme to sypali to povolené „kilčo“ v patách bílého jedničkového Golfu cabrio, který se před námi znenadání objevil. Passau jsme projeli bez problémů, hranice Rakousko-Německo jsme ani nezaznamenali a tentokrát jsme jeli směrem na přechod Strážný. Na hranicích mne opět nezklamali, protože tentokrát pro změnu německý celník, pouštící všechny vozy s německou spz. bez zastavení mávnutím ruky, po mě požadoval kromě cestovních dokladů dokonce i „techničák“. Měl jsem sto chutí mu odvětit, že „techničák“ nemám, že mám pouze „osvědčení o registraci“ (jak by se na to asi tvářil), ale nakonec jsem mu ho beze spěchu pomalu dal (než člověk najde v autě dokladovku, chvilku to trvá, stejně tak vyjmutí ho z pouzdra…). Po jeho vrácení jsem si ho v klidu zase uložil do dokladů a než jsem od okénka odjížděl byla za mnou celkem slušná fronta. Celkem mě to „postavení rovných a rovnějších“ v EU začíná štvát. Proč při přejezdech přechodů mezi ostatními zeměmi (třeba AUT, D, I, FR…) člověk ani nezaznamená, že je v jiné zemi, ale u nás (ačkoliv máme všude okolo země EU) se prakticky nic nezměnilo? Neříká se tomu náhodou „umělá zaměstnanost“ (celníků a policistů)? No nic…Takže pak už jen projet Strakonice, u Příbrami se dostat na (rádoby)dálnici, projet Prahu a za chvilku, něco před desátou večer parkujeme před barákem.

Náš „postarší kabrík“ opět nezklamal a bez jediného problému nás dovezl domů. Nebylo to nic dramatického, za 3 dny jsme ujeli něco málo přes 1000 km a myslím si, že to stálo za to. Sice jsme měli na letošek naplánováno, že vyrazíme do Anglie, ale protože se nám to nějak nedaří skloubit, patrně tenhle delší výlet přesuneme opět na příští rok. A co tedy dáme ještě letos? „uvidíme, uvidíme, uvidíme, uvidíme“...

Trasa	Trasa - detail	Bayerische Wald	Burghausen
Konigsee kemp	Konigsee parkoviště	Konigsee	Kehlsteinhaus - (Orlí hnízdo)
Kehlsteinhaus - cesta	Kelsteinhaus - vchod	Kehlsteinhaus - tunel	Halstattersee
za Hallstatem	před BadAusse	kemp Wolfgangsee	Mondsee
Attersee	před Ebensee	Traunkirchen	Ebensee

28.01.2006
Petr

Průměrná známka: 3 Celkem hodnotilo: 2556

Hodnocení článku: nejlepší [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 ] nejhorší

Diskuse
Jméno
E-mail
Opiš kód :
Text *)
Rudi		15.07.2008 13:35:57
hledal jsem článek o rakouských jezerech (máme plán tam letos vyrazit) a narazil na tohle, určitě zajímavý článek a jěště se vrátím abych jsi to vklidu přečtl celé.
Morticia		02.02.2006 13:35:00
Hm, taky bych jen tak někde vyjela:)))
Newmik		02.02.2006 12:12:33
je to super takhle nekam vypadnout....Orli hnizdo je super :)