Honzík se jí snažil utišit tradičním „neplač, máma ti koupí slona“ , což nezabralo, neboť krom spodního prádla byla Kičinka už tak vybavena gigantickým plyšovým tlustokožcem na přední sedačce. Plačící šlechtitelku slonů utěšila až přítomnost hektolitru burčáku a příslib, že v nejbližším Makru zásoby doplníme. Tak se také stalo. Nejen že jsme v Berouně paradoxně auto bez střechy narvali „až po střechu“ tzv. medvídky, ale Filípek ještě hrdě vypochodoval z velkoprodejny s kolekcí peprmintového burbonu. Začal jsem se bát, vidina piknikového koše se proměnila v realitu balení Jelzin-power gold!
Ještě před příjezdem do kempu Višňová se snažím vymyslet alespoň jednu výhodu toho, že to auto nemá střechu. Po pár kilometrech jízdy připomínám účesem Robinsona Crusoea po dvaceti letech na pustém ostrově, nebo alespoň člověka zasaženého elektrickým proudem, ne-li bleskem. Mimické svaly jsou zasaženy obludnou křečí, kterak se snažím udržet ústa zavřená proti větru, tudíž se po zbytek večera tvářím jako dement a ze zubů si vyndávám zástupy okřídleného hmyzu. Brouci, které jsem nestihl zadržet před trávícím traktem, se evidentně snaží dostat ven a uvádějí můj žaludek v nepříjemný pohyb. Dávivý reflex je podporován ještě Neskálovým stylem jízdy. Filípek je značně rozčarován, když se mu podaří projet zatáčku, aniž by mu pneumatiky alespoň trochu nezapískaly. Na rychlosti pan řidič také rozhodně nešetří. Stačí pár minut na zadní sedačce a mám pocit, že mé tělo se adaptuje proudícímu vzduchu. Hlava získává aerodynamický tvar, nos se protahuje do tvaru raketové hlavice a uši jsou už docela dobře sklopitelné. Ve chvíli, kdy zastavujeme v kempu, slyším zcela jasně ze svých útrob meluzínu…

Vymotávám se z auta a rozhlížím se po okolí. Uf, nejsme jediní exoti, kdo jezdí bez střechy. Hned se jeden takový k nám blíží a se všemi se vítá. Patrně podobný osel jako my, domnívám se. „Ahoj, já jsem Oslík!“ napřahuje ke mně pravici a ujišťuje mě v mém podezření. Zatím co se „Osel“ vítá se „slonem“ a Svíťa důvěrně oslovuje Davida „tchoříku“, přichází zvířecí tlupu doplnit „Drevokocúr“. Povedená partička. Další pohádková postavička se objevuje v zápětí: dívčí potomek rodiny Adamsových, jmenuje se jak jinak než Morticia, tlačí před sebou kočárek – jak jinak než bez střechy a zaparkovává ho - jak jinak než před hospodu.
Filip si naneštěstí velmi záhy povšiml povalujícího se megafonu a začíná celou sešlost organizovat. Ječící siréna je v tu chvíli to nejmenší zlo, páč mnohem větší zábavu Filípkovi skýtá nenápadné plížení se za nic netušící osobou v hospodě a následné bafnutí do oné hlásné trouby…

Většina příchozích kabrioleťáků neztrácí čas ubytováváním se v dřevěných chatkách a míří rovnou do přilehlé hospody za zvukem amplionu. Tam už hájí svoje pozice „šest medvědů s Kristýnkou“. Následuje divoké narozeninové připíjení a líbání. Pán, kterého máme mít rádi z kol, co umí hezky kreslit a chodí s námi na bojovky, bohužel nepřijede, zato přijel druhý pán, co má taky auto bez střechy a taky ho máme mít rádi – Master – jak jsem pochopil něco jako kabrioleťácký guru, pan 001, takže s jeho příchodem za zvuku fanfár (megafonu) se mohlo začít s oficiálním předáváním darů všem oslavencům. Když už motiv dárků neměl nic společného s chlastem, tak byl jak jinak než zvířecího původu. Takže Kristýnka v zápětí běhala po kempu v obětí gigantické šilhající žirafy, zatímco Filípek nacvičoval exotické erotické polohy s pštrosem. Světlou výjimku tvořila snad Barbie s Kennem a vodní dělo, které jinak velice vhodně doplňovalo sortu presentů a zabavilo majitele a nasralo všechny přihlížející v těsné blízkosti. Kristýnka mezitím odkudsi vylovila narozeninový dort, který se během několika málo sekund stal obětí hladového davu, zejména pak jednoho lačného jedince, který si nepřál být jmenován a protože Svíťu respektujeme, tak jí ani nenaprášíme. Zábava se dostala do slušného tempa. Zatímco Svíťa vylízává papírovou krabici od dortu, David tančí před hospodou náruživé (dalo by se říci rozšafné) tango s žirafou, zatímco Honza se oddává ploužáku se pštrosem. Master s Oslíkem pobíhají po hospodě zahaleni do toaletního papíru s žiletkami a Kristýnka si ze všech zvířat nejvíce hledí medvědů.

Do chatičky se dostáváme kolem třetí hodiny ranní. Honza nepřetržitě škytá a společně s Davidem vyslýchají rozbitý smeták. Za tímto účelem sestaví dvoučlenný tribunál a sedí s obžalovaným koštětem dlouhé minuty na zápraží chatky, zatímco Kristýna navrhuje spací plán, podle kterého připadne jedna postel žirafě, druhá slonovi, třetí Barbie, jedna zůstane volná, kdyby se chtěl Kenn odvalit a na zbytku se vyspíme my. Tak nějak se taky stalo a když nad ránem dozněly Oslíkovy hrátky s megafonem, pokojně jsme usnuli. Inu, není nad krásnou odpočinkovou páteční noc…

Na druhý den ráno byl v kempu dlouhé hodiny podezřelý klid. Ovšem do chvíle, než kdosi vyhrabal z hromady prázdných lahví megafon a začal celé manévry korigovat.
Poznatek číslo jedna: Je obdivuhodné, kterak před čištěním zubů, snídaní a podobnými – pro nás smrtelníky – nezbytnostmi, má u kabrioleťáků přednost mytí aut. Sotva první odvážlivci promnuli oko, už pulírovali svoje blatníčky, dokud se ve slunci neleskly a nesvítily jako nové.
Nicméně na drsných kabrtioleťácích byly patrné známky únavy a tak veškerou iniciativu co se týče řízení vozů přebraly povětšinou jejich drahé polovičky, které s tím evidentně počítaly. Ne jinak tomu bylo v červeném BMW. Kristýnka spokojeně točila volantem, zatímco Honzík visel vykloněný z okna, na nose černé brýle a tiše proklínal to nezdárné koště. David pospával na zadním sedadle vedle Svíti, která snila o mnohapatrovém ovocném dortu a povídala si o něm se žirafou.
Poznatek číslo dvě: je obdivuhodné, jaký virvál dokáže spanilá jízda kabrioletů v kraji rozpoutat. Troubení, protáčení motorů a neutuchající řev byl vkusně přiživován megafonem a vodními efekty ze stříkací pistole, takže zhruba 5 kilometrů před a deset kilometrů za kolonou, bylo jasné, kde se smečka právě nachází. Konsternovaní občané všech vsí, které se nám dostaly pod kola, stály a nevěřícně zírali. Ti lépe zmanipulovatelní dokonce mávali, provolávali sláva a hledali mávátka v domnění, že do jejich obce zavítal významný státník.

Když celý konvoj dorazil do Hýskova, zablokoval na dlouhé minuty zdejší dopravu, aby následně obsadil menší hangár připomínající restauraci a poobědval objednané steaky. Za tímto účelem museli místní jezedáci pravděpodobně vymlátit veškerá hovězí stáda, zaříznout všechny vepře a zlikvidovat drůbežárnu.
Poznatek číslo tři: když dorazí kabrioleťáci hromadně do hospody, tak zatímco první dojídá, poslední si teprve objednává… Takže jsme měli spousta času na romantickou procházku podél Berounky a sobotní odpoledne na chvíli naplnilo mé představy. Ovšem jen do chvíle, než se z parkoviště před hangárem začínalo rozléhat kvílení megafonu a z Filípkova auta starý známý nápěv: „Jedu dál, stále s Tebou…“
Cesta zpět do kempu překonává veškerá moje očekávání. Několikakilové steaky patrně pomohli většině kabrioleťáků odbourat kocovinu a spanilá jízda nabírá obrátky. Zburcovány jsou celé průchozí vesnice až do posledního baráku a posledního obyvatele. Honzík – kterému nepomohli ani obří steaky – nastoupil omylem do cizího auta a teď sedí na zadní sedačce vedle Mastera a divoce mává tričkem nad hlavou. Brzy je celá kolona nahoře bez a krajem se nese dunivé „je to fajn, fajn, fajn, fajnový!“. Choulostivému Davidovi je brzy zima a tak sáhne po prvním tričku, které se v autě povaluje. Bohužel je Kristýnčino, ale David přebytek látky řeší pohotově a tílko vycpává ponožkami, což bezesporu u přihlížejících vesničanů vzbuzuje ještě větší respekt a divoce nám mávají. Cesta mi vyhovuje, většinou se nejede víc než 50 km v hodině, tudíž nepřipomínám ksichtem dementa, ani neplivu kolem sebe mouchy.

Do Višňové se vracíme v pozdním odpoledni. Rozkládáme deku a poklidu hrajeme nejmodernější deskové hry, které jsou na trhu k dostání, jako např. Tour De Morava, kterou dostala Kristýnka k narozeninám od sponzorů. Největší korba mezi námi – cca 30kg vážící dřevorubec Hanička – mezitím z nedalekého lesíka přináší pár statných borovic na večerní táborák. Ohýnek je opravdu romantický. Každý, kdo si upeče buřta, je propuštěn do hospody pro jedno pivo a zpravidla už se nevrací. V hospodě probíhá dramatické hlasování o nejlepší auto bez tuningu a o nej pár-cabrio. Vzhledem k tomu, že všechny hlasy pro Barbie s Kennem a Žirafu se slonem, jsou přiřčeny Kristýně s Honzou, vyhrávají druhou jmenovanou kategorii s naprostým přehledem a vítězství patřičně zapíjejí. Honza zasněženou loukou, Kikina medvědem. Zatímco se ze tmy v bledém svitu měsíce vynořuje jako přízrak Morticia s kočárem, z hospody se po chvíli vypotácí Kiki s Kájou (K&K) a ve snaze ochočit si další zvířátka, označují osoby ležící na dece u ohně za karavanu velbloudů a vydávají se na jejich hrbech na fiktivní pochod pouští.
Kolem jedné hodiny ranní jsou velbloudi zmrzlí na kost a navrhují odchod do chatek. Na naše chatkové letiště se podařilo mezi žirafu a Barbie proniknout novému cizoložníkovi. Byl asi frustrován tím, že se mu na hrbolaté rakovnické silnici podařilo zbořit jeho BMW, nicméně nočním děním v chatce byl patrně vyděšen mnohem více, neboť po několika málo hodinách prohlásil, že se musí jít starat o své nemocné auto a zmizel opět ve tmě.
Nočním táborem se rozléhal pronikavý Honzíkův zpěv (Je to fajn fajn fajn fajnový…) až do brzkého rána. To se znavený pěvec vrátil do přístřeší a v pravidelných intervalech zpíval a v zápětí spící Kristýně sliboval, že už bude hodnej.

Ráno nebylo po našem chvilkovém spolubydlícím ani památky. Údajně se jel vzdát policistům. Stejně záhadně zmizela i velká část kabrioletů. Zbytek se opatrně nasnídal a vydal se v klasické koloně směrem k hradu Křivoklátu. Tam na chvíli zablokoval celé nádvoří a absolvoval poutavou prohlídku hradu s výkladem. Oslíkovi „někdo“ mezitím stihl načmárat na žlutou kapotu vylepšený znak renaultu, takže zhrzený majitel vzápětí nasedl a demonstrativně odjel. Král je mrtev, ať žije král, nastalo srdceryvné loučení. Pražská sekce si to ještě střihla přes Beroun, kde se stavila na oběd a málem díky místním Otům (OTO-občan trvale opálený) přišla o čepičky na ventilky.
Do Prahy – na Kačerov – dorážejí už pouze dva vozy. Filípkův Ford Eskort se pštrosem omotaným kolem zpětného zrcátka a Honzův křižník s žirafou místo stěžně. Značně unaven usedám do ZASTŘEŠENÉHO metra a z dálky jakoby slyším: bylo to fajn fajn fajn fajnový….

19.11.2006
Jiří Hubička

Průměrná známka: 3.05 Celkem hodnotilo: 3159

Hodnocení článku: nejlepší [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 ] nejhorší

Diskuse
Jméno
E-mail
Opiš kód :
Text *)
simcaklub		24.10.2007 21:34:24
velmi zajímavě napsaný článek
Přeci		26.12.2006 15:33:36
Já jsem na to málem zapoměl četl jsem ten článek mockrát a furt mě dostává do nekonečného smíchu...opravdu smekám klobouk :o)
Ray...		12.12.2006 20:38:04
Mooooc hezkej článek. Škoda že jsem se neúčastnil. :(. Příště to napravim... :)
Jessy		01.12.2006 10:27:06
Tak takle jsem se už dlouho nezasmála :-D
Janča		29.11.2006 19:58:49
Něco tak humornýho jsem už dlouho nečetla:-) supr
Alex		25.11.2006 19:22:50
sqělej článek :D
Olii05		24.11.2006 21:33:12
fajn čtení :-)
Deninka		22.11.2006 11:01:41
Napsaný je to skvěle a fakt to pobaví:o)))
ewembé		22.11.2006 08:34:38
zajímavý pohled člověka s mouchama na zubech..... ale napsal to fakt humorně!
Newmik		22.11.2006 08:26:18
to je hustýýý...a dokonce Ota o čepičky díky Otům přišel...
C.H.A.S.E.R		22.11.2006 06:16:36
:o))) to je clanek jako hooowaaadoooo...!!!! :o)))
Z.V.I.R.E		21.11.2006 07:18:26
Fakt super :o)
Caddy los Eldos		20.11.2006 13:19:50
to je dokonaly clanek toto... :)
Bendík		20.11.2006 12:52:46
bombice, čtu to sice po třetí ale stále se chlamu jak cip!!!!
Jéňa		19.11.2006 22:56:48
Gut džop.
Master_Tom		19.11.2006 21:38:03
S mírným zpožděním, ale přece. Navíc článek je velmi humorně napsaný, tak by byla škoda jej sem nedát :-)