Blížící se k@brioakce |
|
Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 65 dnů) Brno - ukončení sezóny (za 101 dnů)
|
|
Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
více informací... [27.10.2014] --------------------------------------------------------------- Shrnutí kabriosezóny 2014 Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014] --------------------------------------------------------------- Ukončení sezóny v Brně Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
K@briofóóór |
Príde v Bratislave blondína do banky a nechá sa uviesť k
Úradníkovi ohľadom pôžičky. Vraj cestuje obchodne do Ameriky a potrebuje
si na
dva týždne požičať 1000 korún. Úradník na to, že banka
potrebuje nejakú záruku, takže blondínka mu nechá kľúčiky od nového
BMW.
Auto bolo zaparkované pri chodníku, mala na neho doklady, všetko
bolo v poriadku.
Banka teda súhlasí, že si ho vezme ako záruku pôžičky.
Prezident banky a všetci úradníci sa potom od srdca zasmiali na
blondíne,ktorá
dá bavorák za 2 500 000 korún ako záruku za pôžičku 1000 korún.
Jeden zamestnanec auto odviezol a zaparkoval v garážach banky.
Po dvoch týždňoch sa blondína objaví, zaplatí 1000 korún a k tomu 17,41 korún ako úrok.
A úradník na to: \"Slečna, sme veľmi
radi, že sme s vami uzavreli obchod a že všetko tak hladko prebehlo, ale
aj tak nám to vŕta v hlave. Keď ste boli preč, trochu sme vás
preverili
a zistili, že ste multimilionárka. Takže nechápeme, prečo ste
si museli požičať 1000 Korún?\"
Na to blondína: \"Kde inde v Blave by som mohla zaparkovať na 14 dni auto za 17,41 Sk a po návrate by som ho tam nasla?\" |
|
|
Bleskovka
Jak jsem se podruhé narodila
Řídím ráda, jezdím dlouho a v rámci možností bez nehod – za bezmála tři desítky let za volantem a statisícům ujetých kilometrů jsou dvě havárky celkem brnkačka, zvlášť, když viníkem byl někdo jiný. Svému současnému plechovému oři důvěřuji bez výhrad, protože je úsporný, živý a pod kapotou mu kluše něco kolem 110 koníků, což je zárukou báječné akcelerace, i když je to ropáček (rozuměj automobil naftovy).
O víkendu jsem se vydala za další láskou, hafany, na národní výstavu do Ostravy. Cesta byla ok, nikde kamiony ani sváteční jezdci, prostě pohoda. Volno plné psů a kamarádů jsem si užila skutečně do sytosti, a tak jsem razila k domovu. Cesta nic moc, pršelo, silnice se změnila v šedou masu vody, stejně jako přední okno, ze kterého bláznivě kmitající stěrače nestíhaly odhánět záplavy útočících kapek. Nesnáším jízdu za kamiony, protože za sebou obvykle nechávají clonu neproniknutelné vodní mlhy a tak jsem v jednom z kopců podřadila a šlápla „ipíkovi“ na krček. Motor zavyl a vůz vyrazil do prázdného pruhu s razancí sobě vlastní. Byla jsem na úrovni poloviny mohutné cisterny, když se ozval neidentifikovatelný zvuk a auto šlo do smyku. Hučivé „džžžždžžžždždžžžž...“ mě hnalo přímo pod kola protijedoucí oktávky.... V tu ránu jsem poprvé a doufám i naposledy zažila, co znamená pojem „smrtelný pot“. Ten mě v okamžiku, kdy jsem smýkala volantem a snažila se rozdivočelé auto vrátit do původního směru, polil od hlavy až k patě. První, co se i prohnalo myslí, bylo, že přece jen stihnu umřít mladá a krásná.
Leč statečné srdce mého ipíka a doufám že i mé řidičské umění zabránilo nejhoršímu. Auto se zařadilo zpět za kamion a po pár metrech zůstalo stát..., pustila jsem blinkly a chvíli hodně zhluboka dýchala, než jsem našla odvahu vystoupit do deště a jít se podívat, co se vlastně stalo. Z původního nápadu, že mi snad upadlo kolo, záhy sešlo. Jen ipíkova zadní pneumatika tedy kruh neopisovala ani náhodou, zněmila se v prapodivnou elipsu. Dobrých deset minut jsem skákala po klíči na kola, než se mi, děvčeti krev a mlíko, podařilo odtáhnout zatvrzelé matice. Prolomený prostředek pneumatiky mluvil za vše. Guma prostě nevydržela a kord praskl. Ani renomovaná značka holt nestačí na tankodrom, který mám už půl roku před domem. Tentokrát to odnesla jen guma, příště si klidně můžu urazit rameno – teda ipímu.
A pak mi došlo, že je to vlastně taková hezká pomstička. Už týden mluvím o tom, že přezuji ipíkovi botičky – ze sněhulí na sandálky. Jenže pořád nebyl čas. Tak teď už opravdu musím, bo na deseticentimetrové závodní galusce, kterou mám místo rezervy, se jezdit opravdu nedá.
Takže mám dvě přání – aby rekonstrukce vozovky na našem náměstí konečně začala a zmizely půlmetrové jámy a aby Ježíšek myslel na to, že ipík nový boty fakte potřebuje. Jo a vlastně ještě třetí, aby ceny pohřbů moc nerostly. Ona mi totiž může prdnout i letní guma a v létě mě robátka ekologicky v kotli na tuhá paliva pálit nebudou, neb by to bylo zbytečný plýtvání.
A já udělám to, že konečně šlápnu na krk čalouníkovi, který šije střechu mému druhému miláčkovi – Fordimu. Už rok se kvůli oslovi v kůži slizkého hada válí v garáži, majíce nová ramínka, generálku motoru, náprav i brzd. Botičky má rok staré od Michellina, tož budou doufám v pohodě. I když... 13.04.2008 bereta
|