| Blížící se k@brioakce |
|
Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 18 dnů)
Brno - ukončení sezóny (za 54 dnů)
|
|
| Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO
Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
 více informací... [27.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Shrnutí kabriosezóny 2014
Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Ukončení sezóny v Brně
Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
| K@briofóóór |
|
#Modlí se Karel večer před spaním:“ Pane Bože, já chodím do práce každý den a dřu 8 hodin, zatímco má žena je jen doma. Chtěl bych, aby rozuměla, co musím vytrpět každý den. Prosím tě, vyměň na pár dnů její tělo s mým. Amen." Pánbůh díky své nekonečné moudrosti zázrak udělal. Příští ráno se vzbudil Karel v ženském těle. Udělal snídani, vyvenčil psa, vzbudil děti, připravil jim oblečení, připravil jejich oběd a odvezl je do školy. Potom jel zpět domů, vyzvedl věci v čistírně, stavil se v bance pro peníze a pak jel na velký nákup. Doma uklidil celý nákup, vyčistil kočce krabici a šel vyvenčit psa. Již bylo 13.00 a on pospíchal ustlat postele, odnést špinavé prádlo, trošku oprášil a zametl podlahu v kuchyni. Pak jel do školy vyzvednout děti, kde nastala debata s dětmi o učebnicích nut-ných k vypracování úkolu a které byly zapomenuty ve škole.Když koneč-ně dorazili domů po několika cestách zpět do školy, připravil jim mléko a chleba a dohlédl na to, aby děti začaly s úkoly. Během času vytáhl žehlící prkno a současně se díval na televizi. Teď už bylo 16.30 a čas přípravy večeře. Poté co se najedli, uklidil ze stolu, uklidil kuchyni a spustil myčku nádobí. V době kdy šla jeho partnerka ven se psem, připravil dětem kou-pel, poskládal čisté prádlo, naládoval další pračku a dohlédl na to, aby děti šly do postele. Ve 21.00 byl naprosto vyčerpán a ačkoliv jeho denní činnost ještě nebyla zcela hotová, šel si Karel lehnout. V posteli očeká-vala jeho partnerka milování. Další ráno se Karel vzbudil a ihned padl u postele na kolena a modlil se k bohu: "Prosím, prosím Bože, přeměň to zase zpátky, byla to chyba závidět mé ženě možnost být doma přes den." Pánbůh díky své nekonečné moudrosti odpověděl: "Cítím, že jsi se po-naučil, rád to zase změním, ale musíš počkat 9 měsíců, protože jsi si včera nevzal antikoncepci a tak jsi otěhotněl..." Dobře mu tak... |
|
|
Clanek
My a dobré skutky
„Tohle fórum zakládám s nadějí, že to, co chci říct a o co chci požádat, bude vyslyšeno lidmi, kteří mají srdce na pravém místě.
 Na
začátku byla myšlenka. Udělat někomu, kdo to opravdu potřebuje, radost. A
protože mám určitou vazbu k Dětskému domovu v Pyšelích a vím, že je tam téměř 50
dětí, o které rodiče až tak moc nestojí, napadlo mě, že jsou to právě oni, kteří
by si zasloužili trochu pozornosti.
Nedávno mi paní ředitelka vyprávěla, že je sice nejtěžší sehnat dárcovské peníze
na aktivity s dětmi, ale momentálně ji nejvíc trápí nedostatek některých
konkrétních věcí.
…… Najde se mezi námi někdo…..Dalo by se nás dohromady několik, abychom je mohli
koupit?“
 Tahle
první, zakládací, zpráva z fora „My a dobré skutky“ rozběhla akci,
která ukázala, že jsme nejen parta kamarádů, kteří mají společný zájem VVV a SNH,
ale i parta lidí, kterým není cizí to, co sice zní jako klišé, ale přesto v sobě
skrývá ohromný kus lidskosti, empatie a lásky - „charita“.
Tutéž akci jsem vyhlásila i mezi svými spolužáky na PA ČR. A výsledek je takový,
že jsme s Kikinou a Wee založili účet č.
2600034596/2010 a na něj jsme začali posílat své příspěvky. Každý se může
podívat, jak se zrovna mění nebo naopak nemění množství korunek. Zároveň jsou a
budou ve foru k dispozici aktuální informace o probíhajících akcích a fotky
dokumentující nákupy věcí včetně paragonů. A tak tomu bude i nadále.
V novém roce 2009 se chystáme navštívit s pomocí domovy, a to jak dětské,
kojenecké nebo pro mentálně postižené, v místě, kde zrovna budeme na sraze.
Teď k naší první akci. Setkání s paní ředitelkou Juřenovou bylo milé. Přivítala
nás ve své kanceláři a po chvíli jsme našli společnou řeč. Ono, kdo by ji
nenašel, když jeden jde s nabídkou pomoci a druhý ji chce přijmout. Trošku jsem
se bála toho, že potkám malou blonďatou holčičku :-) a už ji nebudu chtít pustit
zpátky, ale na poprvé jsme nepotkali žádné z dětí.
Za to v pátek 12.12. to byla mela. Když už jsme měli se Zdendou Špunta
naloženého k prasknutí všemi 30-ti helmami, kuklami a sladkostmi a vybaveni
foťákem od Kikiny, vyrazili jsme směr Pyšely. Přijeli jsme akorát v den, kdy v
DD (www.ddpysely.cz)
probíhal „Den otevřených dveří“. Vystoupili jsme z auta a podívali se do oken.
Snad ve všech oknech byly na skle připlácnuté dětské obličeje. To nás
překvapilo. Čekali jsme, že přijedeme v utajení. Přeci dárky se dávají pod
stromeček a děti jsou pak překvapené, co tam najdou…. No překvapené a nadšené
byly i tak. Protože do poslední chvíle si zřejmě nebyly jisté, jestli svůj slib
dodržíme a jestli budou moc jet na hory.
  Vchodové
dveře nám otevřela asi 13-ti letá holčina. Přivítala nás moc mile a uctivě nám
nabídla, že zavolá paní ředitelku. V tu chvíli začal neuvěřitelný mumraj. Děti
sbíhaly ze schodů, pokukovaly po balíčcích, které začali snad všichni dospělí z
domova vynášet z malého kabrioletu do kanceláře ředitelky. Ozývaly se hlasy: “Jééé,
to jsou ty helmy?“, „Jééé, koukej, kabrio!“, „Jéééé,
hele a co je v těch taškách?“ „Super, budeme moc jet na hory!“ … Musím
říct, že i když jsem nečekala nic moc, tak tyhle reakce mě dostaly.
 Když
jsme podepsali s paní ředitelkou všechny papíry, provedla nás jedna z tet po
celém dětském domově. V každém patře je jedno nebo dvě „oddělení“, kde děti
bydlí. Každé oddělení má svou malou společenskou místnost (někde to byla jen
širší chodba), kde si píší úkoly nebo koukají na televizi. V nejvyšším patře mě
chytla malá holčička. Hned mi skočila kolem krku a nechtěla mě pustit. Málem mě
rozbrečela ta touha být pochována, pohlazena. Bylo jí jedno kdo ji pohladí. Ta
její lačnost po mateřské lásce byla až svíravá. „Teto, teto, pojď, ukážu Ti
panenku…“, „Teto, neodcházej, prosím!“. Přinesla mi ukázat panenku. Za
touto malou stál malý, nesmělý chlapeček, který mi také chtěl ukázat svou
hračku. A oba se chtěli s tou hračkou vyfotit. Byli úžasní, rozesmátí a přesto
ta chvíle byla nějak smutná. Šli jsme dál. Tak jako v každém uklizeném pokoji,
kde bydlí děti, jsou místa, která by dospělí neměli vidět (skříně s poházenými
věcmi, šuplíky atd.) Tak jsme je radši vidět nechtěli a šli dál. A když jsme
došli k holčině, která nás na začátku vítala, dostali jsme od ní malé vánoční
perníčky. Poprosila nás, jestli bychom se jim mohli podepsat do návštěvní knihy.
Rozloučili jsme se s tím, že až se vrátí z hor, pošlou nám pár fotek, abychom
viděli, jak helmy od nás využili.
Tímto Vám všem chci moc poděkovat, protože jste mi pomohli a umožnili prožít ten
vnitřní pocit radosti z pomoci druhým a dětem jste umožnili jet v zimě na hory a
v létě na kola.
Krásný a úspěšný rok 2009 vám všem přeje Kája
 06.01.2009
Karin Plincnerová
Průměrná známka: 3.07
Celkem hodnotilo: 2547 | Hodnocení článku:
nejlepší [ 1 | 2 | 3 | 4 | 5 ] nejhorší |   |
|
