| Blížící se k@brioakce |
|
Cabrio WEEKEND TUŠŤ 2025 (za 16 dnů)
Brno - ukončení sezóny (za 52 dnů)
|
|
| Aktuality |
Soutěž MOJE AUTO
Zima je na krku a abychom si zkrátili dlouhé zimní večery, vymysleli jsme pro Vás soutěž, u které se zabavíte a máte možnost vyhrát i zajímavé ceny.
 více informací... [27.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Shrnutí kabriosezóny 2014
Bohužel je tu zase po roce podzim a mnozí z nás i přes krásné Babí léto uložili své Miláčky bez střech k zimnímu spánku a přichází pro ně smutné období bez sluníčka a větru ve vlasech.
více informací... [19.10.2014]
---------------------------------------------------------------
Ukončení sezóny v Brně
Rozloučení s létem 2014 na tradičním místě.
více informací... [04.10.2014]
|
|
| K@briofóóór |
Čech, Francouz a Američan jsou zajati kanibaly. Náčelník jim sdělí, že budou sežráni, ale že mají jednu možnost, jak si zachránit život. Má manželku, která je šílená nymfomanka, a pokud se někomu z nich podaří ji uspokojit tak, že už nebude chtít dále souložit, dostane svobodu.
Američan se usměje a se slovy: "To je maličkost" vstoupí da stanu náčelníkovy ženy. Po třech hodinách, kdy se ze stanu ozývají vzdechy a výkřiky se Američan vypotácí ze stanu a s výkřikem "To mě raději sežerte" skočí do kotle s vodou.
Druhý den Francouz sebevědomě prohlásí: "Amíci jsou břídilové, já to zvládnu" a nakráčí k náčelníkově manželce do stanu. Po šesti hodinách vzdechů a výkřiků Francouz vyleze po čtyřech ze stanu a se zasupěním se svalí do kotle s horkou vodou.
Třetí den zbývá už jen Čech. Celý skleslý vejde do náčelníkova stanu. Znovu se ozývají vzdechy a výkřiky a po dvaceti minutách vyběhne náčelníkova žena a s křikem: "Ne, už ne, už nechci sex" uteče do pralesa. Náčelník přijde za Čechem a říká mu: "Jsi svobodný. Jen mi prosím řekni, jak jsi to dokázal"
Čech odpoví: "No, všiml jsem si, že vaše žena leží na jemném písku. Tak jsem to zkusil - jednou dovnitř, jednou do písku, jednou dovnitř, jednou do písku, jednou dovnitř...." |
|
|
Bleskovka
Jak prosté
Náš dům je stabilně plný pubescentů, psů, koček a jiné havěti. Občas někoho z vyvolených vezmu sebou na výlet, třeba za pochůzkami ve městě. Na nabídku pěší tůry většinou radostně reagují čtyřnozí miláčci, autem ale nepohrne žádný. Někdy se stane, že ve víru celodenního kolotoče poněkud ztrácím souvislosti a tak jsem se pro rodinného nestora, kterým je jedenáctiletý briard Bart, vracela z domu až k jistému nákupnímu centru, kde jsem ho nechala odloženého. Neuvázaný pes pochopitelně setrval půl hodiny bez hnutí na místě, neb neslyšel povel „Ke mně“. Jen mu nebylo jasné, co to propána nacvičuju, po těch letech přece musím vědět, že on poslouchat umí.
Stejně tak jsem se pro něj vracela domů, když jsem na náměstí marně pátrala po hnědém medvědovi, který mi zmizel z očí. Až u domu jsme zjistila, že nedezertoval, ale já ho prostě k jeho velkému údivu zamkla za dveřmi s košíkem na hlavě a vodítkem kolem krku.
Když jsem jej před nedávnem zase hledala, děti se napřed smály a mé vyšilování komentovaly slovy „kdepak chudák Barouch zas leží“. Jenže s přibývající hodinou přecházel smích všechny. Prohledala jsem dům od sklepa po hůru, rodinná rojnice pročesala město a možná i nemožná místa. Pes nikde.
Uvažovala jsem, že oslovím kamarády strážníky a v duchu viděla věrného druha ležet v krvi po srážce s autem. To, jak mi vzápětí vysvětlily děti, je ovšem zcela nemožné, neb náš mazlík za léta pochodování po frekventovaných ulicích perfektně ovládá přecházení silnic. Spát jsme šli všichni pořádně rozhození a já celou noc myslela na to, že všivácký pohled Bartika už možná nikdy neuvidím….
Ráno jsem se chystala značně nenaladěná do práce, když se do bytu vřítil synátor, který odcházel jako první. „Našel jsem psa!“ ječel od dveří. „Kde je? Co mu je? Proč jsi ho nepřivedl?“ bombardovala jsem dítko dotazy a hnala se za ním ke dveřím. Syn zastavil před venku parkujícím rodinným autem a zaťukal vítězoslavně na okno: „Tady je, tys ho včera zapomněla vevnitř…“
Z tmavého zadního sedadla našeho fordi se zvedla mohutná chlupatá hlava a znuděným zívnutím vycenila řadu tesáků. Já blbka toho psa vzala ven, jenže jsem zapomněla, že jsem k pochůzce potřebovala auto. A jelikož ho Bartík pokládá za něco jako svou druhou boudu, klidně v ní prospal 14 hodin. Jen jsem si představila, jak by se asi tvářil případný zloděj „koní“, který by se tu noc pokusil ukrást našeho fordíka…. 11.03.2007
bereta
|
