Tahle první, zakládací, zpráva z fora „My a dobré skutky“ rozběhla akci, která ukázala, že jsme nejen parta kamarádů, kteří mají společný zájem VVV a SNH, ale i parta lidí, kterým není cizí to, co sice zní jako klišé, ale přesto v sobě skrývá ohromný kus lidskosti, empatie a lásky - „charita“.

Tutéž akci jsem vyhlásila i mezi svými spolužáky na PA ČR. A výsledek je takový, že jsme s Kikinou a Wee založili účet č. 2600034596/2010 a na něj jsme začali posílat své příspěvky. Každý se může podívat, jak se zrovna mění nebo naopak nemění množství korunek. Zároveň jsou a budou ve foru k dispozici aktuální informace o probíhajících akcích a fotky dokumentující nákupy věcí včetně paragonů. A tak tomu bude i nadále.

V novém roce 2009 se chystáme navštívit s pomocí domovy, a to jak dětské, kojenecké nebo pro mentálně postižené, v místě, kde zrovna budeme na sraze.

Teď k naší první akci. Setkání s paní ředitelkou Juřenovou bylo milé. Přivítala nás ve své kanceláři a po chvíli jsme našli společnou řeč. Ono, kdo by ji nenašel, když jeden jde s nabídkou pomoci a druhý ji chce přijmout. Trošku jsem se bála toho, že potkám malou blonďatou holčičku :-) a už ji nebudu chtít pustit zpátky, ale na poprvé jsme nepotkali žádné z dětí.

Za to v pátek 12.12. to byla mela. Když už jsme měli se Zdendou Špunta naloženého k prasknutí všemi 30-ti helmami, kuklami a sladkostmi a vybaveni foťákem od Kikiny, vyrazili jsme směr Pyšely. Přijeli jsme akorát v den, kdy v DD (www.ddpysely.cz) probíhal „Den otevřených dveří“. Vystoupili jsme z auta a podívali se do oken. Snad ve všech oknech byly na skle připlácnuté dětské obličeje. To nás překvapilo. Čekali jsme, že přijedeme v utajení. Přeci dárky se dávají pod stromeček a děti jsou pak překvapené, co tam najdou…. No překvapené a nadšené byly i tak. Protože do poslední chvíle si zřejmě nebyly jisté, jestli svůj slib dodržíme a jestli budou moc jet na hory.

Vchodové dveře nám otevřela asi 13-ti letá holčina. Přivítala nás moc mile a uctivě nám nabídla, že zavolá paní ředitelku. V tu chvíli začal neuvěřitelný mumraj. Děti sbíhaly ze schodů, pokukovaly po balíčcích, které začali snad všichni dospělí z domova vynášet z malého kabrioletu do kanceláře ředitelky. Ozývaly se hlasy: “Jééé, to jsou ty helmy?“, „Jééé, koukej, kabrio!“, „Jéééé, hele a co je v těch taškách?“ „Super, budeme moc jet na hory!“ … Musím říct, že i když jsem nečekala nic moc, tak tyhle reakce mě dostaly.

Když jsme podepsali s paní ředitelkou všechny papíry, provedla nás jedna z tet po celém dětském domově. V každém patře je jedno nebo dvě „oddělení“, kde děti bydlí. Každé oddělení má svou malou společenskou místnost (někde to byla jen širší chodba), kde si píší úkoly nebo koukají na televizi. V nejvyšším patře mě chytla malá holčička. Hned mi skočila kolem krku a nechtěla mě pustit. Málem mě rozbrečela ta touha být pochována, pohlazena. Bylo jí jedno kdo ji pohladí. Ta její lačnost po mateřské lásce byla až svíravá. „Teto, teto, pojď, ukážu Ti panenku…“, „Teto, neodcházej, prosím!“. Přinesla mi ukázat panenku. Za touto malou stál malý, nesmělý chlapeček, který mi také chtěl ukázat svou hračku. A oba se chtěli s tou hračkou vyfotit. Byli úžasní, rozesmátí a přesto ta chvíle byla nějak smutná. Šli jsme dál. Tak jako v každém uklizeném pokoji, kde bydlí děti, jsou místa, která by dospělí neměli vidět (skříně s poházenými věcmi, šuplíky atd.) Tak jsme je radši vidět nechtěli a šli dál. A když jsme došli k holčině, která nás na začátku vítala, dostali jsme od ní malé vánoční perníčky. Poprosila nás, jestli bychom se jim mohli podepsat do návštěvní knihy. Rozloučili jsme se s tím, že až se vrátí z hor, pošlou nám pár fotek, abychom viděli, jak helmy od nás využili.

Tímto Vám všem chci moc poděkovat, protože jste mi pomohli a umožnili prožít ten vnitřní pocit radosti z pomoci druhým a dětem jste umožnili jet v zimě na hory a v létě na kola.

Krásný a úspěšný rok 2009 vám všem přeje Kája

06.01.2009 - Karin Plincnerová