1. den [19.9.2004]
Tesco Letňany – Plzeň – Rozvadov – München – Garmisch – Innsbruck – Brennerpas - Trento – Riva del Garda – Brescia – Piacenza – Genova – Savona
Ujeto 1100km

Provoz v tuto dobu byl minimální, počasí se také podařilo, takže projetí Prahy na dálnici směr Plzeň bylo otázkou pár minut. Ustálenou rychlostí 130 km/h je člověk za chvilku v Plzni, do které se už ani nezajíždí (příjemné překvapení), a stejně rychle na hranicích. Tady proběhlo nezbytné dotankování (za benzín si tam naúčtují zhruba o 2,50kč/l víc než v Praze…) a pak už hurá mimo naši rodnou vlast. Na dlouhou dobu jsme viděli „důležité“ celníky požadující doklady naposledy (a přiznám se že mi to nijak nechybělo. Když nepočítám Švýcarsko, které není členem EU a své území si proto patrně hlídá, člověk ani nezaznamená že je v jiné zemi – žádný celník, žádný policista, žádná závora, prostě nic).
V pohodě pak probíhala cesta dál až před Mnichov, kde jsem na jednom z odpočívadel (samozřejmě s funkční a uklizenou toaletou) zastavil na krátký odpočinek. Oči jsem otevřel současně s rozedněním a po ranní hygieně a malém nasycení jsme mohli pokračovat dál. Ranní Mnichov jsme projeli mezi pár auty bez problémů a jak jsme se blížili ke Garmisch-Partenkirchenu přestávalo být okolí jednotvárné. Objevují se Alpy a pro nás „nížináře“ je na co se koukat. V Innsbrucku už potkáváme první kabriolety se staženými střechami, rozhodli jsme se je tedy následovat a střecha jde dolů. Tady také potkáváme první Ferrari, kterých jsme pak za celou cestu potkali snad 100 (narozdíl od Escortů cabrio, se kterým jedeme a které jsme za celou cestu viděli asi 3…)
Takže z Insbrucku jedeme nádhernými zatáčkami po původní silnici na Brenerský průsmyk (1374 m nad mořem) a občas zahlédneme nad námi vysutou dálnici, vedoucí po monstrózních mostech, která by tuto cestu asi podstatně urychlila, ale určitě neposkytne ten nádherný pocit jízdy mezi horami. Náš cíl – moře je stále dost daleko, takže ve Vipitenu přece jen najíždíme na dálnici po které jedeme až do Trenta. Dálnice je pěkná, kvalitní, ale podle svodidel, které se nikdo nenamáhal při stavbě natřít se dá usoudit, že jsme v Itálii. V Trentu sjíždíme, a po klikatící se cestě mezi skalisky si jedeme prohlédnou jezero Lago di Garda, o kterém jsem dosud pouze slyšel. První pohled překoná všechny mé představy – nádherná modrá voda vsazená mezi příkré skalnaté srázy vysoké tak 100 metrů v nichž je vytesána klikatící se cesta. Hladina je plná lodí, což je pro mě jako jachtaře nádherný pohled, silnice plná motorek (jsem i motorkář :-) ) začínám si tedy užívat dovolenou. Když k tomu ještě připočítám výbornou zmrzlinu je to pro nás učiněný balzám na nervy…
Protože jsem rozhodnutý dosáhnou ještě tento den moře, nezbývá než po krátké pauze pokračovat směrem na Genovu a proto zpět do auta a vrnvrrrrrrrrrn….. Kus za Gardou se nějak nemůžeme strefit na tu správnou silnici, na ukazatelích (podle mého názoru) píšou samé kraviny (pardon), takže nabírám dle své intuice a slunce směr na jihozápad a po silničkách se po pár kilometrech konečně trefujeme na tu správnou dálnici. Míjíme Piacenzu, Alessandrii a zhruba 20 km před Genovou (nebo chcete-li Janovem) přestávám chápat. Ačkoliv jsme na dálnici je nemožné jet rychleji než 70 km/h. Jedna zatáčka následuje druhou a abych se mezi ostatními neztratil, „jedu taky co to dá“. Byl to fakt zážitek, který bohužel má druhá polovička (kterou tato jízda probudila) okomentovala slovy „ach jo“! Po zaplacení poplatku za použití dálnice jsme konečně zahlédli noční moře. Obrovské trajekty a nákladní lodě – je to fakt ono. Noční Janov je pro neznalého cizince šílené město. Spousta silnic, silniček, uliček, minimum ukazatelů, které jsou ještě navíc umístěné až za křižovatkami… no děs. K tomu ještě „Itálie“, kde na silnici nejsou namalované jízdní pruhy a pokud jsem to správně pochopil, prostě kolik aut se vedle sebe vejde, tak může jet. Do toho se motají hejna skůtrů, nikdo nepoužívá blinkry – zdá se to být šílené. Nicméně, asi po půlhodinovém kroužení po městě a hledání správného směru, jsem tomuto „systému zdánlivého chaosu“ přišel na chuť. Člověk tady prostě musí počítat se vším a být ve střehu. Stejně se chovají ostatní a proto nikomu nevadí ani nenadálé odbočení a podobné kousky. Když už jsem potřeboval udělat velkou „prasárnu“ a musel se okamžitě procpat z vnitřní části kruhového objezdu, kde je vedle sebe snad 5 aut, na nejbližší výjezd, prostě jsem zapnul blinkr a tohoto signálu neznalí Italové mi okamžitě umožnili projet. A to bez troubení a gestikulace, prostě v pohodě.
Takže pár minut po půlnoci jsme kousek za Janovem zastavili na odpočívadle (bez toalet a košů) pár metrů od moře a znaveni po pár minutách usnuli. Na nějaké hledání kempu či podobnou akci jsem už neměl chuť ani sílu. Nicméně ráno jsme usoudili, že lůžková úprava Fordu Escort Cabrio je dostatečně pohodlná a teplota v noci příjemná, takže není problém strávit v něm celkem pohodlně noc.

2. den [20.9.2004]
Savona – Alásio – Imperia – San Remo – Ventimiglia – Menton
Ujeto 150 km

Po probuzení a nezbytné ranní hygieně dovezenými prostředky následovala snídaně a stažení střechy na autě. Pak padlo rozhodnutí, že se pomalu budeme po silnici vedoucí na břehu moře přesouvat směrem k Francii. Bez plánů a příkazů, prostě pohodově. Tam kde se nám bude líbit prostě zastavíme a prohlédneme si to tam.
Tak jsme vyrazili. V příjemné teplotě jenž odpoledne kulminovala na hranici 30 stupňů jsme si užívali nádherné scenérie pobřežní silnice zasazené většinou ve skalách nad mořem s nádherným výhledem na nekonečnou vodní hladinu. „Pepe“ šlapal jako hodinky a protože kvalitní pobřežní komunikace se nedá srovnávat s OffRoadovými silnicemi v Čechách, byl to prostě požitek. Navíc rychlost aut jedoucích v našem směru se málokdy vyšplhala nad 70 km/h (většinou ji využívají kochající se turisté jako my, Italové jezdí po nedaleké dálnici), jelo se vyloženě na pohodu. Navštívili jsme pár městeček, ochutnali místní Pizzu – která byla opravdu šílená (asi centimetr vysoká, studená buchta, popatlaná normálním protlakem z konzervy a trošku posypaná sýrem) a ani v nejmenším se nedá srovnat s lahůdkou z českých pizzerií, které doma hojně navštěvuju. Ještě jsem se naládoval kopcem výtečné zmrzliny a zase hurá dál.
Vrcholem dnešního dne mohlo být San Remo, ale nebylo. Je to šíleně přecpané město, kde se nedá pořádně zaparkovat, pláže v něm nejsou nic moc – San Remo mě opravdu zklamalo. Vydali jsme se v něm raději směrem od pobřeží do vnitrozemí, abychom poznali jak vypadá dál od „civilizace a turistů“. Protože leží na značném svahu, dostali jsme se do klidnější čtvrti odkud byl nádherný výhled na město. Našli jsme tam příjemný park s fontánou nedaleko kostela a tato část města se mi zdála mnohem příjemnější než centrum. Po krátkém odpočinku ve stínu stromů jsme vyrazili zase dál. Ve Ventimiglii jsme ještě vyzkoušeli McDonaldovu restauraci. Díky jejímu zakladateli máte vždy a patrně po celém světě jistotu čistých toalet – a proto „sláva globalizaci“ :-).
Ze starších filmů jako „Šakal“, „Šimon a Matouš jedou na riviéru“ a dalších jsem měl představu jak vypadá hraniční přechod Itálie-Francie, ten jsme však ani nezaznamenali. Zaznamenali jsme však jakési zkulturnění prostředí. Nechci říct, že Itálie je ošklivá, nicméně Francie je podstatně hezčí. Hned první městečko na Francouzké straně - Menton je bez přehánění nádherné. Nádherný přístav chráněný malou pevností, krásný park, romantické úzké městské uličky stoupající k historickému kostelu, malé krámky a po setmění vše krásně nasvícené – přímo pastva pro oči. Ten večer jsme spali s krásným výhledem na svítící město na břehu moře…

3. den [21.9.2004]
Menton – Monaco – Nice – Cagnes sur Mer
Ujeto 80 km

Z Mentonu do Monaca je to pár kilometrů, takže sotva se „Pepe“ zahřál, brázdil ulice tohoto státu. Hranice opět žádné, změnili se pouze poznávací značky aut a zřetelně se zvýšila cena vozového parku. Poprvé v životě jsem tu viděl na vlastní oči nového RollsRoyce, potkal jsem tu pár Maserati, Aston Martin tu nikoho nezajímá a Mercedes tu je zřejmě rodinné auto… Nicméně zaparkovat tu je dost problematické, takže nakonec jsme skončili ve čtvrtém patře podzemního parkoviště. Sice tam byla na každém stání cedule „Prive“ a nějaké tři SPZ, ale protože parkoviště bylo skoro prázdné a já jsem byl rozhodnutý si tenhle stát prohlédnout zaparkoval jsem tam.
Monako je nádherné a strávit tam půl dne je dost málo, ale nakonec jsme to nejdůležitější viděli. Stáli jsme na schodech vedoucích do slavného Casína, prošli jsme přístav, kde zrovna probíhali přípravy na veletrh, takže tam bylo dokonale plno (každý výrobce chtěl předvést to nej, takže 30-40-ti metrové megajachty stáli vedle sebe jak na přehlídce). Stál jsem na cílové čáře okruhu F1, dokonce se nám povedlo shlédnout střídání stráží před knížecím palácem, které se koná pouze jednou denně. No prošli jsme toho fakt hodně. Parkování proběhlo bez problémů, „Pepého“ jsme našli, a za 5 hodin stání zaplatili 4,50 Euro. Na rozloučenou s tímhle městem-státem jsem si projel okruh F1. Neměřil jsem si čas, ale odhaduju kolo tak na 15 minut. V TV jsem si nějak nevšimnul, že by na cílové rovince musel Mika Hakkinen popojíždět ve třech pruzích před semaforem a na přechodech pouštět chodce. Asi ani v tunelu nepotká cyklistu nebo dodávku, ze které tam něco vykládali. :-)
Takže pak zase zpět do Francie a zbytek dne jsme strávili na pláži. Voda byla akorát, lidí pár, prostě pohoda. Vrátím se k těm lidem.
Protože bylo dost po sezóně, bylo všude relativně volno. Žádné zácpy nebo návaly jak píšou v průvodcích. Při pozornějším pozorování jsem zaregistroval většinou návštěvníky v důchodovém věku, kteří tu patrně tráví podzim. Mladých lidí bylo pár a to většinou rodiny s malými dětmi. Když nepočítám domácí Francouze, bylo tu nejvíc Němců, pár Holanďanů a Britové.
Nice nás nijak nezaujala, proto jsme tam zašli jen na jídlo a jelo se dál. Noc jsme strávili u Cagnes sur Mer. Tam se mi podařilo odhalit fígl, který používají majitelé kempových aut. Jak jsem zaregistroval, všude na pobřeží jim brání vjíždět na parkoviště pro osobní auta tak, že na vjezdech jsou umístěné trubkové rámy s výškou asi 2 metry, kterými tyhle auta prostě neprojedou. Takže to řeší tak, že parkují u obchodních domů (u nás bych je nazval hypermarkety). Tam je nikdo neotravuje a protože většinou bývají na okrajích měst je tam i klid. A v neposlední řadě od 8 hodin většinou do 22 je tam dostupná tekoucí voda, toaleta a všechno potřebné. Takže jsme tuhle vychytávku také začali využívat a mohu jen vřele doporučit. Než jsme vyjeli, počítal jsem s tím, že budeme spát v kempech a nebo penzionech a ze spaní na odpočívadlech jsem měl trochu strach. Někdo mi totiž zasvěceně říkal, že po tomhle místní policisté jdou a dávají za to pokuty. My jsme se s ničím takovým nesetkali za celou dobu naší cesty, a jak jsem se díval kolem sebe, na odpočívadlech a parkovištích se v autech vesele pospává.

4. den [22.9.2004]
Cagnes sur Mer – Antibes – Cannes – Theoule sur Mer - Fréjus
Ujeto 75 km

Tohle byl prostě odpočinkový den. Ráno jsme kus popojeli a zapadli na první plážičku co se nám líbila. Tam jsme strávili celé dopoledne a abychom se zase posunuli dál, projeli jsme Cannes a po nádherné pobřežní silnici vedoucí mezi azurovým mořem a rudohnědými skalami porostlými zelení (jak z filmů s indiánskou tématikou) jsme přejeli o pár kilometrů dál na jinou pláž, kde jsme strávili zase odpoledne. Navečer jsme se přesunuli do nejbližšího městečka užít trochu zábavy, a protože jsme byli nějak unavení, vyrazili jsme brzo hledat vhodný hypermarket… :-)

5. den [23.9.2004]
Fréjus – St. Maxime – St. Tropez - Montferrat
Ujeto 120 km

Tak přišel náš poslední den na Azurovém pobřeží. Dopoledne jsme strávili na krásné, uklizené a uhrabané pláži u St. Maxime. Jako obvykle tu bylo pár lidí. Samozřejmě bylo krásné počasí a moře opět akorát na koupání. Odpoledne jsme se přesunuli na nádhernou Tahiti plage kus za St. Tropez, kde jsme vydrželi až do večera. Pak přišla večerní prohlídka městečka St. Tropez. Přístav byl zase přehlídkou nádherných lodí (a nebo chcete-li přehlídkou peněz). V městečku se snad nenajde obchod pro normální lidi – prostě Tropez. Povedlo se nám najít i dům, ve kterém se natáčel proslulý „Četník“. Je už notně oprýskaný (přece jen už to je pár let co se tam natáčelo), ale má na sobě stále nápis „Gendarmerie National“. Opravdoví četníci sídlí jinde a to samé městská policie.
Když jsme opouštěli město, byla již tma. Takže jsme vyrazili směrem od pobřeží a zahájili dlouhou cestu k domovu. Moc se nám tam nechtělo, protože podle textovek z Čech tam nebylo ani sluníčko, ani teplo, dalo by se říct psí počasí a to mě po skoro týdnu plného slunce opravdu nelákalo. Ale co se dá dělat. Opět nás dostalo Francouzské značení a tak mi ve městě Draguignan nezbylo než se jít s mapou v ruce, okolo půlnoci, zeptat na cestu. Starší Francouz, který neměl brýle a na mapu tudíž neviděl, mě však bez problémů navedl jak město projet směrem kterým potřebuji. Ještě dodal upozornění ať si natankuji, protože pak dlouho nebude benzínka (což byla pravda). Pak už bylo všechno v pohodě a před Montferratem jsme na odpočívadle v opuštěných horách strávili zbytek noci.

6. den [24.9.2004]
Montferrat – Comps sur Artuby – Moustiers ste Marie – Castellane – Barcelonnette – Briancon – Albertville - Chamonix
Ujeto 490 km

Probudili jsme se do sychravého rána a vyrazili směrem k Francouzskému údolí, které nese trochu „americký“ název Grand Canyon. Je to nádherná podívaná, když se pohybujete v autě po klikatých silničkách na vrcholu skalnatého kaňonu hlubokého tak 200-300 m, ve kterém teče nádherně modrá říčka. Nikde nikdo, a pouze občas potkáte nějaké auto. Shodou okolností jsme tam potkali českou rodinku, která tam byla také na výletě. Tatík s nezbytnou plechovkou českého piva v ruce už z dáli hlásil „to je paráda, když se tady může pít pivo i při řízení…“ . Další setkání bylo také úsměvné, protože při zastavení na jedné vyhlídce (z mnoha) se o nás začala zajímat Francouzská skupinka. Slušně oblečený, řekl bych i vzdělaný pán, odhadem tak 60 let, a dvě dámy asi tak stejného stáří s Peugeotem 607. Chvíli koukali na naše auto a debatovali mezi sebou, načež se na nás obrátili a odkud že to jsme. Když se dozvěděli že „from Czech“ začali se podivovat (patrně stejně nevěděli, kde že to je). Takže jsem vyndal mapu a ukázal jim to na mapě. Teprve potom začali brebentit něco ve smyslu „ááááá čekoslovákia“!!! Z pána ještě vypadlo, že tam nikdy nebyl, že to je daleko a stejně co je na východ od Mnichova to ho ani nezajímá…. (hlavně že můj bývalý šéf - Francouz s oblibou tvrdil že češi jsou „hloupý oni hodně nevědí“…)
Když se pak objeví jezero Lac de Ste.Croix nechce se člověku věřit vlastním očím. Je to jako na nejkýčovatějších pohlednicích. Nádherně bílé břehy jezera a v nich průzračná azurová voda, která doslova bije do očí. Všude okolo skály - no fakt nádhera. Cesta pak pokračuje druhou stranou kaňonu k dalšímu jezeru podobné barvy a dál podle řeky Verdon. Tam byla spousta Raftových škol a základen, jedna zatáčka za druhou…prostě pohádka. Naše cesta se však pomalu začíná zvedat do vyšších nadmořských výšek, takže po týdnu natahujeme kvůli chladu střechu už přes den. Pak přišel Col d Allos (2250 m.n.m.) a zase dolů a opět nahoru. Naše snaha dostat se tento den až do Chamonix se však povedla a asi 5 km před tímto městem něco kolem 11 hodiny v noci usínáme v autě, při okolní teplotě 7 stupňů.

7. den [25.9.2004]
Chamonix – Martigny (Ch) – Brig – Grimsel pass (2165 m nad mořem) – Furka pass (2436 m nad mořem) – Andermatt – Oberalp pass (2045 m nad mořem) – Chur – Vaduz (Lich) – Dornbirm (Aut) – Bregenz – Memmingen (D) – München – Regensburg – Plzeň - DOMA
Ujeto 1050 km

Probuzení bylo hrozné (venkovní teplota 5 stupňů, mlha). Mrzelo mě, že ačkoliv jsme pod Mont Blancem, asi ho ani neuvidíme. Nicméně vyjeli jsme. Pár km za Chamonix jsme začali vyjíždět výš až jsme se dostali nad mraky. Vysvitlo slunce a za námi se konečně objevil Mont Blanc dosahující téměř do 5000 metrů. Pěkný „kopeček“…
Pak se přišla Švýcarská celnice, na které chtěli i pasy!!! Takže jsme vjeli do další země na naší cestě. Asi po 50 km jsem byl ze Švýcarů na nervy a prohlásil, že už nikdy tam nepojedu a nikdy bych tam nechtěl bydlet a vlastně nenávidím Švýcary. To nejsou lidi, to jsou roboti. Proč? Pokusím se to vysvětlit: cesta z Martigny do Brigu je krásná, rovná, bohužel je na ní spousta osad ve kterých domácí řidiči jezdí maximálně 40 km/h. Když osada skončí a objeví se krásná rovná silnice třeba 2 km dlouhá, přijde hned za osadou značka zákaz předjíždění a dvojitá plná čára. No a aby toho nebylo dost páni Švýcaři tam jedou zase 70 km/h. Oni ve svých Porschích, Ferrarkách, Imprezách WRX - hodně jich je dokonce Sti (patrně nejrozšířenější auto ve Švýcarsku ) jezdí takhle pomalu !!! Pak zase osada a 40 a konec osady a 70 s dvojitou čárou a tak stále dokola…
No nic, pomalu jsme se blížili k pořádnýn kopcům, s tím že projedeme několik průsmyků a jsme pomalu doma. Nabrali jsme směr na Furka Pass (2436 m.n.m.), jenže co se nestalo – na hřebenech se objevil sníh, pomalu jsme stoupali výš a výš, a najednou začali poletovat vločky. Za chvíli už zdravě sněžilo a nahoře v průsmyku bylo dobrých 20 čísel nového sněhu. Silnice byla naštěstí jenom mokrá (nevím jestli pluhovali, ale na odpočívadlech ten sníh zůstával). Takže dolů do údolí a zase nahoru na Oberalp pass (2045 m.n.m.), kde se situace se sněhem opakovala. Ještě nikdy jsem neviděl, jak se pasou krávy a kolem lítá sníh, ale jak se zdálo nijak jim to nevadilo.
Potom přišlo Lichtenštejnsko, Rakousko a v Německu už jsme jeli po dálnici směr Mnichov. Tam jsem rozjel „Pepého“ na 190 km/h a po zjištění, že vlastně nedělám nic zakázaného, protože Němci nemají na dálnici rychlostní omezení jsem se zase zklidnil a ubral na mých 130 km/h. Nějak tomu pak chybí ta vůně zakázaného ovoce…
Za chvíli jsme projeli Mnichov a minuli Regensburg, a zrovna když jsem se podivoval jak to že mám ještě čtvrtku nádrže benzínu, když jsem naposled tankoval ve Francii „Pepé“ zaškubal a chcípl. Bylo mi to jasné ještě než jsme zastavili. BENZÍN DOŠEL. Tak jsme zůstali o půlnoci stát na kraji dálnice se suchou nádrží – okolo tma, no nic moc. Rychle jsem pelášil s trojůhelníkem snad půl kilometru za auto, nechal puštěné varovné blikače a dumal co dál. Naštěstí nám po chvíli zastavil starší německý pár a po sdělení mého problému se nabídl, že nás odveze k benzínce vzdálené asi 10 km. Vzal jsem tedy kanystr, ženu a jelo se. Asi za půl hoďky jsme byli zpátky i s benzínem. Děkoval jsem těm hodným lidem jak jsem mohl, protože nebýt jich nevím co bych dělal. Mobil se mi v Mnichově vypnul – došla mu po týdnu baterie a jak se říká když se „daří“ tak se „daří“. A světe zboř se nic si ode mě nevzali.
Takže „Pepé“ dostal benzín, ručka měřáku se probrala (zřejmě zůstal na těch rovných německých dálnicích, bez otřesů, viset buď plovák nebo ručka) a mohlo se pokračovat. Hranice jsme projeli v neděli 26.9.2004 asi ve dvě ráno, za deště a v půl čtvrté jsme dorazili domů.
Na tachometru svítilo najetých 3065 km. Za celý výlet jsme vydali zhruba 300 Euro + 2000 Kč. Samozřejmě že nejvíc padlo na benzín, něco málo dálniční poplatky a zbytek jsou nezbytné turistické výdaje jako jídlo, suvenýry atd… Nebýt problému s benzínem, proběhlo všechno naprosto bez chyby. Jak je vidět tak i s autem starým 14 let se dá v pohodě cestovat. Nastal tedy čas začít plánovat kam se vydáme příští rok – že by na sever?!

PS: přidám ještě něco málo rad na závěr pro toho, kdo by chtěl podobný výlet také absolvovat: na naší trase jsme použili dálnice v Německu, kde jsou bezplatné, v Rakousku jsme se jim vyhnuli, protože asi nemělo smysl kupovat dálniční známku kvůli odhadem 80 km trasy, které bychom jinak použili. V Itálii jsme jeli k pobřeží jedině po dálnicích, protože jsou relativně levné (od Rakouska až k pobřeží jsem celkem zaplatil asi 15 Euro) na rozdíl od Francie, kde jsem zaplatil za 70 km úsek dálnice ze St Michael do Albertville přes 7 Euro. Ve Švýcarsku jsme jeli opět mimo dálnice a horské průsmyky jsou zdarma. V Itálii pozor na benzínové pumpy, protože v neděli a v noci jsou většinou zavřené a jen pár jich funguje jako samoobslužné automaty bez obsluhy a platí se v nich kartou. Takže „šťastnou cestu, kolegové, protože to bylo fakt skvělý“ !

Trasa	Brenner	Italské Alpy	Ligurské moře
San Remo	Monaco - tunel	Nice	Massid du Tanneron
St. Raphael	Azurové pobřeží	Cesta do St. Tropez	Comps sur Artuby
Grand Canyon	Řeka Verdon	Přehrada Castillon	Francouzské Alpy
Francouzské Alpy	Col d Allos	Provence	Mont Blanc
Furka Pass			Furka Pass

04.01.2005 - Petr