Moja tříca

Předně sa omlůvám šeckým zastáncom spisovné češtiny propagované ve školách a jim obdobných ústavoch a přidávám doporučení aby dál rači nečetli... :)

Kabrio sem chtěl dycky. Ale stejně tak dycky sem chtěl hromadu dalších věcí, které dostávaly před kabriem notný čas přednosť. První to bylo teda hlavně „normální“, tj. celoročně bezproblémově použitelné auto, tu v kabrio kruhoch taky známé jako „plechovka“, pak zas nejaké to vybavení mého doupěte (=pokoja přerostlého děcka – mňa) a hlavně časem všelijaké možné cestování. A na jedné z těchto mojích cest, na palandě hostelu kdesi uprostřed lednového New Yorku při vstřebávání dojmů z něho mňa osvítila, nebo spíš dohnala ona myšlenka – kůpíš si kabrio. A neuběhly ani dva měsíce a auto bylo doma, ale pěkně popořadě...

Samozřejmě mňa kůpě kabria nemohla napadnůt v lepší dobu jak v zimě. Přesněj řečeno uprostřed zimy. Zimy, ve které nebyly tehdy ničím zvláštním noční teploty hluboko pod -20 a ani přes deň to nebývalo o moc lepší. No prostě ideál na kůpi auta bez střechy, že ano :) A tak sem rozjel internetové pátrání. Věděl sem enom jediné a to, že bych chtěl aby to moje kábro bylo nečím oproti většině dalších kabrií potulujících sa tu po naších končinách, mimořádné. Nakonec to vyhrálo BMW e30 a to z důvodu pohonu na zadek a možnosti ho kůpit s inčí motorizací jak s tradičním čtyřválcem – a to s řadovým šestiválcem. No jak by této kombinaci mohl někdo odolat ?

Po objetí pár aut padla volba na jeden kus u Prahy. Nebylo zdaleka dokonalé, to ostatně néni ani dneskaj a hodně pravděpodobně nebude asi nikdy, ale usůdil sem že žit sa s ním dat, snad, bude. V den kdy sem ho jel obhlédat byla tá pravá zima o které sem psal už dřív – na D1 přes vysočinu pod -20 a ani u téj Prahy to nebylo o moc lepší. Čtrnáct dní na to, když sem pro něho definitivně jel už sice bylo nad nulů, ale létem bych to počasí rozhodně nenazval. První část cesty dom s ním, zakončené u Globusu v Brně sem jel eště ze střechů nahoře. Jak ale po mojem posilnění tam vysvitlo slunko, už sem neodolal a zbývajících přes 100 km sem až dom jel bez střechy. Ty pohledy ostatních řidičů stály za to :) Moja první jízda v životě v autě bez střechy! :)

Kábro sem vybíral pokud možno tak, abych na něm nemosel dělat nějaké zásadní opravy, úpravy apd. Po dovezení dom sem na něm teda akorát distančníma krůžkama zvedl světlů výšku – sportovní tlumiče a pružiny od minulého majitela sů sice moc fajn, ale na silnicách jaké tu v mojem okolí mám bych při první projížďce nechal na cestě vanu. A výfuk. Nebo pravděpodobně obojí. A kupovat nové tlumiče s pružinama sa mně z důvodu těch téměř nových na autě instalovaných, nechtělo. Dalším úkolem bylo sehnat inčí kola jak na autě obuté hnusné Borbety. Najlíp rovnů „pavučiny“, což sa mně aj povedlo. Pak sem vyměnil vyteklé pístky od víka střechy a nainstaloval přeca enom stylovější kazetové autorádio z e36 místo jakéhosi Sony na CD a toť vše. Teda tak sem si to aspoň myslel a plánoval, čtěte dál... :)

Kábro sem si kupoval výhradně na letní projížďky, jak tu po mojem okolí v „nedělu po obědě“, tak aj na delší dovolené. Což sem aj rovnů začal realizovat. První léto sem s ním vyrazil do mojich zamilovaných alp, pokořit nejaké ty průsmyky. V alpách sem byl předtím už mockrát, jak v létě tak v zimě ale jedním z mojich snů bylo si jich projet právě v kabriu. V létě :) Což sa mně teda splnilo. Akorát tam teda započala tradica, která sa mňa drží dovčilška, o kterů vůbec nestójím a které nevím jak sa zbavit – neco sa na autě posralo. Tu odešla viskospojka na sahaře, takže sem auto při vyjížďání Stelvia, jelikož sem sa na teploměr vody ani nepodíval, krapet přiuvařil. Naštěstí sem si toho všiml brzo – při zaparkování auta kvůli fotkám hor si říkám co su to za blbca že mosím zastavit do jediné kaluže vody široko daleko – no ona to byla jaksi moja vlastní voda. Z expanzky :) Motor ale časem schládl a já sem, teprv po ujeté asi třetině z plánovaných kilometrů, pokračoval s plynem enom lechtaným a topením půšťaným nezřídka naplno, dál. Což samozřejmě nemohlo mět dřív či pozděj za následek nic inčího než spálený motor od topení :) Ale to už dom zbývalo asi enom tisíc kilometrů, navíc přes noc a s asi enom třema průsmykama po cestě, takže šecko nakonec dobře dopadlo.

Druhý rok, poučen z předchozích nezdarů, zakůpil sem novů viskospojku a motorek od topení a jal sa střádat plán na eště větší cestu jak byly první rok Alpy a to výlet až do dalekej Anglie na můj vysněný a stejně tak jak kůpě kabria donekonečna odkládaný festival rychlosti v Goodwoodu. Boží! :) Užil sem si jak cestu samotnů – směrem tam sem sa stavil dat jedno kolo na severní smyčce Nuerburgringu tak aj ježdění na špatnej straně silnice – díky vynikajícímu výhledu z auta bez střechy to je o cosi snažší. No prostě dokonalost sama, nenarazit teda při zpáteční cestě na poctivů německů stau a v ní při přeřazování zjistit, že spojkový pedál naráz jaksi néni na svojem obvyklém místě, ale je o nejakých 15 čísel níž. Teda on by byl níž asi aj o víc jak těch 15 čísel, dalšímu propadu ale zabránila podlaha auta. No prostě sa mně spojka přestala vracat. Špatný spojkový váleček, jak sem pak zjistil doma. No jo, ale co dělat kdesik 700 kilometrů od baráku. Porucha sa mně naštěstí stala přímo u sjezdu z dálnice, takže sem ho odstavil kůsek od ní a čekal, lesti nepomože nechat auto vychladnůt. Beztak byla na dálnici zácpa, takže mně to aj vcelku vyhovovalo. Bohužel ale ani asi tříhodinová odstávka stav spojky nezlepšila. Po mojem vyprázdnění střev v nedalekém psím útulku mňa ale napadla spásná myšlenka – zkusil sem na pedál uvázat šňůrku z bot a spojku si vracat ručně. Fungovalo to! Bez přeháňání sem pak od té doby během těch asi 700 kilometrů dom přeřadil možná tak 10x :)

kdesi na dálnici v Anglii kemp v Anglii
na trajektu cestů do Goodwoodu v Bruselu cestů do Goodwoodu

Třetí rok, poučen z předchozích nezdarů, zakůpil sem nový spojkový váleček a jal sa střádat plán na, no, tentokrát enom vlastenecků cestu tu po krásách Česka. Řekl sem si dost bylo zahraničí, aj tu u nás je co objevovat. Ale co by to bylo za dovolenů, aby sa o svoje slovo nepřihlásilo kábro – při jízdě do kopca kdesi na Šumavě motor naráz nešel vytočit přes nějaké dva tisíce. To sice, naštěstí, neznemožňovalo uplně ježdění, bylo to ale hodně nepříjemné, omezující. Po konzultaci s mojím mechanikem sem ale pokračoval dál, aby sa po ca 50 kilometroch šecko zas vrátilo do normálu a motor točil tak jak měl. Toto mně pak udělal eště asi dvakrát. Jelikož sem toho s autem ale letos v létě krom této cesty po naší vlasti až tak moc nenajezdil, tůto poruchu sem eště vyřešit nestihl. Vypadá to asi na váhu vzduchu. Přes zimu sa na ní ale zapracuje, aby kábro mohlo byt připravené na další, v pořadí moju už čtvrtů kabrioletí sezónu. A co plánuju s autem navštívit v ní, no, to sa sám nechám překvapit… ;)

Zdraví Aleš Klon - Sau na kabriolety.com


06.01.2015 - Aleš Klon