[8.- 9.8.2003]
:-) garáž kdesi ve středních Čechách, nedaleko Prahy – Praha – Benešov – České Budějovice – Dolní dvořiště – Linz – Salzburg – Bischofshofen – Fusch – Grossglockner Hochalpenstrase (Grossglocknerská vysokohorská silnice) – Lienz - Oberdrauburg
Ujeto 590 km

Noční cesta k Dolnímu Dvořišti proběhla bez problémů a celkem rychle. Před hranicemi jsme dotankovali, koupili Rakouskou dálniční nálepku a jelo se dál. Za Lincem nás už čekala dálnice směr Salzburg a po pár kilometrech přišlo tradiční odpočinutí na klidném rakouském odpočívadle. Probrali jsme se s východem slunce a po nezbytné bohaté snídani a domluvě kudy dál, se vyrazilo. Pokladny na Glockneru otevírají až v 10 hodin, takže pohodovým tempem pokračovala naše kolona po dálnici na Salzburg. Tam nám okolní teplota konečně dovolila stáhnout střechu. Za Salzburgem jsme pokračovali na Bichofshofen, kde začalo na silnici přibývat aut a motorek, jako hub po dešti. Naše tempo se zpomalilo a tak jsem pomalu začal vnímat i míjející automobily, jejich značky a modely. Překvapilo mě velké množství vozů typu Cabrio, Roadster, Targa – prostě aut bez pevné střechy. Je jich tam fakt moc. Nějak jsem si při tom vybavil úvodník asi rok starého časopisu SPEED, kde šéfredaktor píše k dovolené (našel jsem si ten časopis, takže doslova přesně)…tak 100% to budou Alpy. Byl jsem tam měsíc zpátky, jenom na víkend v Mazdě MX-5, a chci tam znova…To se nedá vyprávět, to se musí zažít. Stáhněte okna, sundejte střechu… A určitě vyšplhejte do sedla pod Grosglocknerem, dost možná tam potkáte pár superaut, nasekáte moře fotek a zjistíte co všechno vydrží brzdy vašeho miláčka… Prostě bylo na co koukat a to jsem ještě nevěděl, že tohle je teprve začátek. Silnice začala stoupat, okolní hory se zvyšovali až jsme konečně dojeli k pokladně. Za denní „vstupenku“ pro auto jsme zaplatili 26 Euro. Někomu se to může zdát hodně, ale věřte mi, že to za ten zážitek stojí. V ceně je zahrnuto i vstupné do různých muzeí o historii téhle oblasti, o stavbě a udržování celé trasy, o tamní přírodě…. Dostali jsme dokonce i nějaké brožurky v češtině (!!!) a samozřejmě i jejich samolepku.
Takže od pokladny (asi 1150 m.n m.) se silnice začíná ještě víc zvedat. Po chvilce přijde první 180 stupňová zatáčka, krátká rovinka a opět zatáčka, neustále dokola a stále do kopce. Vše doplněné krásnou vyhlídkou na alpské velikány všude okolo. Nevím jaké to tam je v autě s pevnou střechou, ale bez ní je to nádhera. Výhled z auta není ničím omezen, takže asi proto je tohle místo tak vyhledávané auty bez střech. Při míjení aut které jedou dolů se nedá přejít „odér“ vypalujících se brzd a tak člověk pomalu začne uvažovat, jak to asi zvládne dolů on… Větrák před chladičem běží téměř bez ustání. Pomalu jsme se zatáčkami po nádherné silnici dostali o dobrých 1200 m.n m výš,.až na „Bikers Point“. Tam jsme nechali auta odpočívat a pěšky pokračovali až na Edelweiss-Spitze (2571 m.n m.). Komu se tam nechce trmácet pěšky po stezce tak pro kamzíky, samozřejmě může vyjet autem až nahoru. Tam ale za krásného počasí bývá problém, kde zaparkovat, protože parkovišťátko je malé a dost plné. (když jsem tam byl rok na to na motorce bylo shodou okolností parkoviště prázdné – patrně proto, že padal sníh s deštěm a bylo vidět tak na 20 metrů – bylo to taky v srpnu…) Chytit tam pěkné počasí je jako sázka do loterie. Na Edelweiss-Spitze je příjemná restaurace s obsluhou v tradičních kožených kraťasech s „padacím mostem“, kde se dá i rozumně poobědvat (samozřejmě že s vysokohorskou přirážkou).
Z Bikers Pointu jsme pokračovali přes Hochtor (2503 m.n m.) směrem k Výšině Františka Josefa (2369 m.n m.). Tam se bez problémů, a zase zdarma, parkuje v patrovém parkovišti. Potom můžete zajít, případně lanovkou sjet k nejdelšímu ledovci východních Alp tzv. Pasterze. V parném dni, který panoval v den naší návštěvy je to příjemné ochlazení „zastavit se na ledu“. Mít u sebe Fernet, asi by to byla dobrá reklama. Ještě je tam možné navštívit několik dalších atrakcí (kino, výstavy, rozhledna). My jsme však sjeli o kus níž a na odpočívadle s krásným výhledem jsme trávili Alpské odpoledne. Na okolních svazích se páslo spoustu krav, které snad musí mít na jedné straně delší nohy, protože jinak nepochopím, jak se tam můžou udržet. Při troše štěstí se Vám může podařit zahlédnou i sviště, což se nám taky povedlo. Po krátké „válečné poradě“ padlo rozhodnutí, že je krásně a tak pojedeme do Itálie k moři, trochu se svlažit. Do večera se přesuneme k hranici a ráno pak na nejbližší Italskou pláž – do městečka Grado. Takže jak se dohodlo, stalo se. Absolvovali jsme „drsný sjezd“ k druhé pokladně Heiligenblut (1301 m.n m.), během kterého jsem prověřil kvalitu brzd mého „mazla“ (s výsledkem výborné), odkud jsme vyrazili směrem na Lienz. Pár kilometrů za pokladnou se znenadání objevil na pravé straně krásný, tak 50 metrový vodopád a hned vedle odpočívadlo, kde jsme okamžitě stavěli. I přes značky, které to zakazovali jsme vyrazili na průzkum okolí a dostali se až k úpatí vodopádu. Neskutečný hukot dopadající vody a všudypřítomné vlhko nás krásně osvěžilo, takže jsme po chvíli jeli zase dál. Kus za Oberdrauburgem, nedaleko od Italských hranic jsme našli klidné odpočívadlo se stoly a lavicemi, kde jsme se rozhodli strávit noc. Na stole se z ničeho nic objevilo „pár plechovkových“, něco k jídlu, a zábava pokračovala až do nočních hodin... Spoléhat na možnost nákupu místních pochutin se ale nedá, jak jsme zjistili, je přes víkend skoro všude zavřeno. A to nejenom v oblasti jídla a pití, ale zavřené jsou i benzínky…

[10 - 11.8.2003]
Oberdrauburg- Udine (I) – Grado – Ljubljana (Slo) – Loiblpass (A) – Klagenfurt – Judenburg – Steyr – Linz – Dolní Dvořiště (Cz) – České Budějovice – Praha – sladký domov
Ujeto 890 km

Po bezproblémově strávené noci jsme díky dobrému vybavení (vařič, chladící box…) výtečně posnídali :-) a se staženou střechou vyrazili vstříc moři. Přejezd hranice proběhl už tradičně v krásné scenérii Alp. U Tolmezza jsme najeli na dálnici a zbývající kilometry pěkně ubíhali. Okolní teplota stoupala tak rychle jak jsme sjížděli k pobřeží, objevilo se moře a já už ani omylem nepomyslel na to, že jsem o tomhle výletu někdy pochyboval. Grado nás uvítalo krásným počasím. Povedlo se nám opět bez problémů zaparkovat (někdy přemýšlím, kde se tolik štěstí najednou bere). A zbytek dne jsme trávili na vyhřáté pláži. Nevím jestli jste někdo v Gradu byl, ale to jejich pobřeží je nějak divné. Když jsme se poprvé vydali do moře s odhodláním si zaplavat, brzy nás to přešlo. Po tak 300 metrech chůze ve vodě směrem do hloubky nám voda dosahovala někam k pasu. Pohledem dopředu jsme však zahlédli člověka (asi 50 metrů před námi) kterému koukala pouze hlava. Když už jsme zajásali, že jsme na správné cestě, ten člověk si stoupnul a měl vodu – světe div se taky do pasu. Takže jsme to vzdali a z plavání bylo cákání se v metrové hloubce. Díky téhle hloubce byla voda jako kafe, takže osvěžení přišlo až pod sprchou.
Odpoledne jsme usoudili, že by to mohlo stačit a přišel čas na to vrátit se zpět do naší vlasti. Rozhodli jsme se, že to střihnem vyzkoušenou trasou po které jsme v minulosti absolvovávali výlety do Chorvatska. Vede přes Slovinskou Ljubljanu, přechod Loibltunnel, dále přez Klagenfurt podle řeky Enns, Steyr až do Čech. Je to relativně rychlá trasa, bez poplatků, nebývají na ní zácpy jako před Rakouskými tunely na dálnici na Salzburg a máme ji vyzkoušenou. Takže až za Ljubljanu je to celkem nuda – dálnice no opruz. Pak začne silnice stoupat jak se otáčí do Alp a najednou je zase na co koukat. Přijdou na řadu zatáčky, takže se řidič přestane nudit, pak se projede tunelem (1067 m.n m.), a najednou jsme zpátky v Rakousku. Pak následuje několik klesání a stoupání kolem 17%. Za Klagenfurtem je čtyřproudovka, takže to začne trochu odsejpat. Po jejím skončení se pokračuje po kvalitních silnicích vlastně až do Steyru. Před ním, od Altenmarktu silnice kopíruje táhlými zatáčkami tok řeky Enns a tam už v řádné tmě dáme krátké protažení. „Za chvíli“ jsme v Linci a pak už hurá do Čech.
Ale to už je vlastně pondělí a náš víkendový výlet pomalu končí. Pamatuju si, že domů jsme dorazili někdy po 4 hodině ráno, takže už zbývá jenom zapadnout do pelechu a probrat se v poledne.
Nakonec se z víkendu tedy vyklubal „prodloužený víkend“, ale bylo to fajn. Celkem jsme najeli asi 1500 km a spotřebu si pamatuju dodnes. Po krátkém výpočtu jsem zjistil že Escortík zbaštil celkem 6,5 litru na 100 km, což byl hodně dobrý výkon.

Kolegové, Kabrioletáři! Netvrdím, že tenhle výlet musíte absolvovat přesně v mých stopách, ale alespoň Grossglockner by neměl chybět v paměti žádného z Vás. Není to od nás daleko a je to fakt zážitek. Já tam už byl 2x (jednou cabriem a jednou na motorce) a určitě se tam za nějaký čas podívám zase. Bohužel podobných míst je moc a člověku se nějak nedostává času je všechny navštívit. Jen v Rakousku můžu z vlastní zkušenosti doporučit třeba ještě Přehradní elektrárnu Malta (nedaleko Spittalu), kde je výška hráze 200m!!! Je veřejně přístupná a pohled z ní je monstrózní. Občas se z ní skáče Bungee, mám dojem že asi 160 metrů – podotýkám NESKÁKAL JSEM!!! Příjemný víkendový výlet kus od nás je i na Berchtesgaden – Hitlerovo Orlí hnízdo, pár čísel za Salzburgem a tak bych mohl pokračovat snad do nekonečna.

Takže plánujme dokud je zima a jakmile se oteplí vyražme na silnice…

Trasa	Alpy	Glock	Za pokladnou
Silnice	Bikers Point	VW Brouk	z Edelweiss Spitze
Klasika	Fuscher Lacke	Kráva	nejlepší je na ledu...
Kirchheim	50 m vodopád	Plocken Pas	Loibl Pas

13.02.2005 - Petr