Sobota
Snídaně byla připravena od osmé hodiny ranní. Myslím si, že nebyl problém vůbec na tuto hodinu vstát, ze dvou důvodů. První byla nedočkavost, až společně vyrazíme po okolí a zadruhé to byla zima, která nedovolila některým ve stanech, případně v chatkách spát. Umyli jsme auta, aby trochu vypadala na spanilou jízdu. Ti co měli silnější aparaturu, tak nám ostatním krásně vyhrávali, motory burácely, karoserie se leskly. Zkrátka vše bylo připraveno na nejočekávanější část srazu, na 90 km dlouhý výlet po okolí v koloně čtyřiceti kabrioletů. Skvělá organizace a disciplinovanost účastníků předurčovaly hladký průběh akce. Řidiči seřazovali své vozy a začali vyjíždět z brány. Počasí se navzdory prognózám tvářilo sympaticky, takže nebyla k vidění ani jedna natažená střecha. Ostatně jinak si to asi nikdo ani nedovedl představit. Výběr trasy byl vskutku výtečný, takže jsem si celou cestu liboval nad romantičností a malebností silnic i okolí. Projeli jsme hodně obcí, setkali se s nadšeným máváním lidí i s několika úžasnými řidiči, co kolonu nechali projet, ač sami byli na hlavní silnici. V tomto duchu jsme dojeli až na náměstí v Opočně, kde bylo domluveno hodinové stání. Hned při příjezdu nás trochu vyděsily padající dešťové kapky a všichni začali natahovat střechy. Naštěstí bylo po dešti dříve, než většina tuto operaci dokončila, a tak šly střechy zase rychle dolů. Bez dalších hrozeb počasí jsme si vychutnávali obdiv občanů města, kterých se přišlo podívat skutečně hodně. Však také bylo na co koukat. Necelých čtyřicet kabrioletů všech kategorií se třpytilo ve slunečních paprscích na upraveném náměstí malebného města. Jednou však tyto opojné momenty musely skončit a bylo načase vydat se na zpáteční cestu. Pokračovalo nadšení z členitého terénu a perfektního počasí. Aby byl dojem dokonalý, a jelikož se blížil čas oběda, zastavili jsme cestou v motorestu Arkus u Černožic. Opustili jsme úhledně zaparkovaná auta a vydali se potěšit chuťové buňky. Vzhledem k vyhlášené kuchyni jsme zažívali opravdové orgie a dojem z dokonalosti nemohl být intenzivnější. Po krátké siestě jsme opět nastartovali motory a vydali se zpět do campu.
Tam nás uvítala vůně opékaného selátka, které mělo padnout za oběť našim momentálně naplněným žaludkům. Všichni zaparkovali vozy a jali se prohlížet ostatní kolegy, na které se zatím nedostalo. Přišlo se podívat i nemálo lidí z okolních obcí. Všem byly rozdány hlasovací lístečky pro soutěž o nejhezčí kabriolet srazu. Každý z účastníků i diváků mohl zvolit tři vozy nejvíce lahodící jeho oku. A nebyla to volba lehká, z přehlídky skvostů přecházely oči.
Další oblíbenou aktivitou se stalo nakupování klubových triček a samolepek hlásících, do jakého spolku vůz patří a jaké má členské číslo. A potom samozřejmě jedna z nejlepších kratochvílí - testovací jízdy, vzájemné zkoušení vozů. Po okolních silnicích se proháněla hejna kabrioletů, navzájem se potkávaly a měnily posádky. Mohlo se zdát, že kazící se počasí tuto zábavu přeruší, ale to by se někdo mohl mýlit. Dokud se jede, do auta moc neprší a pár kapek pravověrné neodradí. Rozhodně jsme nebyl sám, koho déšť nezlomil a tím víc jsem propadal euforii ze skvělé party lidí. Ale každá legrace jednou končí a nastal čas na vyhlášení výsledků soutěže a pojídání výtečného vepřového. Tři poháry čekaly na své pyšné majitele, kteří zatím nic netušili a s napětím v davu očekávali rozuzlení, jaký vůz se líbil nejvíce. Radost vítězů pak byla neskonalá. Po neskutečně složitém počítání se na stupně vítězů dostali tito tři kabrioleťáci :

1. '95 Honda CRX Targa – [027] - Jardajr 2. '88 Ford Escort Cosworth Cabrio Concept – [019] - Bendík 3. '90 Chrysler LeBaron convertible 3.0 V6 – [015] - Caddy

Poté již nic nebránilo plnému útoku na rožeň se selátkem. Mezi jídlem se sem tam ještě uskutečnila nějaká ta projížďka, ale pochutiny vítězily. Prasátko chutnalo skvěle, pivo bylo dostatečně vychlazené, takže i po této stránce není co vytknout. Bohužel se udělalo poměrně chladno a lidi se začali přesouvat do restaurace, kde nakonec zábava pokračovala opět až do ranních hodin. Někteří postupně odpadávali a nebylo to úmyslně, spíše jejich nadšení z oslav srazu překročilo určité možnosti jejich koordinace nohou a hlavy :-)

Neděle:
Den smutku a loučení. Když jsem se probudil, byl camp oproti sobotě poměrně prázdný. Bohužel se na tom podepsalo deštivé počasí, které se ale pomaličku umoudřovalo. Postupně jsme se balili a loučili s lidmi, co odjížděli před námi. Sraz oficiálně skončil, ale těm, kterým to ještě nestačilo, se vydali na doplňkový výlet. Jedna skupina do Josefova a druhá "čtyřautový" oddíl do Dobrošova na opevnění, kde to opravdu stálo za to. Zvlášť v den výročí konce války, kdy byly přístupné objekty jinak zapovězené.
Ale to už by vydalo na vlastní článek, do náplně srazu se toto téma příliš nehodí. Poté jsme se vydali ještě do Náchoda na oběd a pak domů. Napřed ve čtyřech, pak ve třech...a nakonec až do Hradce Králové ve dvou, kde jsem se nadobro oddělili. Celá cesta proběhla samozřejmě se střechou staženou a tak se prodlužoval ten nádherný pocit. Pocit z toho, že jsou další lidé, co cabriem žijí a umí si to vychutnat. Nepopsatelný pocit z jízdy v koloně, ať jsou auta dvě nebo jich je třicet. Určitě mluvím za všechny, že tento víkend byl jeden z nejlepších zážitků v celém životě. Akce se maximálně zdařila, organizátoři zvládli vše na jedničku, účastníci byli pohodoví. Už aby byl další sraz, který nás čeká na začátku července v Královicích u Slaného.

PS: Zapějme tu na závěr nehynoucí pochvalu Cabriovi [002] (a jeho pomocníkům), který si vzal tento důležitý sraz na starost a dokázal připravit půdu pro vytvoření doufám, že tradice, kterou by mělo být každoroční setkání nás bláznů s větrem ve vlasech a sluncem nad hlavou, právě zde v autokempu Brodský u Červeného Kostelce.

Většinu fotek ze srazu bude možné získat na DVD na druhém srazu.
Výběr fotografií je ve fotogalerii.

11.05.2005 - Tomáš Tureček, Radek Beneš