Jak se člověk stane "cabrioletářem"
Dřív jsem hodně jezdil na motorce. Poprvé jsem na ní sám seděl někdy v sedmi letech letech, později jsem na ní, projezdil pomalu celou republiku. Potom jsem si nějak zvykl na pohodlí aut a motorka stála víc a víc v garáži. Občas jsem na ní sice vyjel, ale už mi nějak vadilo to neustálé oblékání do kůže a pocení se při zastávkách, takže jsem si začal všímat aut bez střech. S mojí druhou polovičkou jsme se tedy dohodli, že si zkusíme nějaký ten Cabriolet (samozřejmě že levný) na léto pořídit a vyzkoušíme jaké že to vlastně je. Takže jsme obvolali pár inzerátů, navštívili nějaké lidi, kteří tento druh aut zrovna prodávali, ale vždy se nám něco nezdálo a nebo to prostě nevyšlo. Léto ubíhalo a dalo by se říci, že jsme to nějak vzdali. No a pak to přišlo, někdy na konci léta jsem náhodou zašel do bazaru a v rohu viděl stát něco co mě zaujalo. Bylo to černé jak půlnoc, jmenovalo se to Ford, celé se to krásně lesklo (že to bylo celé přetřené olejem jsem poznal až při pozorném zkoumání) a bylo to hlavně za velmi rozumné peníze. Takže jsem ho prolezl od shora až dolů a zjistil, že je ve skutečnosti v hrozném stavu. Nefungovalo v něm prakticky nic, svítila jen dálková světla, nešla přístrojovka, motor vynechával a nechladil, v převodovce nebyl olej, výfuk prakticky neexistoval, interiér byl jak po praseti (potrhané sedačky, špína...) bez rádia a repráků, střecha měla popraskané vzpěry, byl nabouraný blatník, seděl na ojetých gumách obutých na plecháčích, no až mi ho bylo líto. Takže po chvilce básnění doma (kde jsem ve skvělých barvách vylíčil jak bude jednoho dne krásně vypadat) padlo rozhodnutí; koupíme ho!!! Doma jsem ho hned kompletně rozebral (kromě motoru, ten zůstal na svém místě, na ten se teprve chystám) a začal pomalu opravovat a vylepšovat. Ještě na podzim jsme se s ním stihli v jakémsi trošku ucházejícím stavu několikrát svézt, takže jsem ho vyzkoušel a poznal co všechno se bude muset přes zimu dát do kupy, abych se na jaře za něho už nemusel stydět. Příští rok máme v plánu (bude-li čas a pracovní vytížení v zaměstnání nám to dovolí) projet pobřeží středozemního moře z Itálie až možná do Španělska a zpátky přes Francii a Švýcarsko, tak doufám, že to vyjde... A tak se
ze mě stal cabrioletář... 11.11.2003 - Petr
Pak přišlo jaro a teplo a "Fordík" začal zkoušet co dovede. První trasa vedla na STK, kde mě potěšila hláška jednoho technika na druhého: "Franto, pojď se podívat, je tu starej Ford, ale udržovanej, takovýho jsme tu ještě neměli" :o). Začal jsem tušit, že je to asi na správné cestě. Nejdřív jsme jezdili krátké vyjížďky na odpoledne, pak jsme si troufli dál, a na konci prázdnin jsme už vyrazili do "Mekky" cabrioletů na Grosglockner (je jich tam snad nejvíc v Evropě na km2). Bylo to skvělý jak pro nás cestující (se střechou si to neumím představit, takhle má člověk pocit, že je přímo u toho a ne někde zavřenej a pozoruje to skrz okna, nebo skrz helmu na motorce) a pro auto to byla asi ta největší zatěžkávací zkouška, kterou jsem mu mohl dopřát a pořádně ho při tom vyzkoušet. Až na pár drobností to absolvoval bez problému. Po tom jak jsem ho před rokem poprvé viděl to bylo až neuvěřitelné. Ještě jsme stihli zajet k moři do Itálie a pak už se začalo pomalu ochlazovat a tak se "Fordík" uklidil do garáže a čeká ho pár úprav a pak dlouhé čekání na jaro.